V kalendáři akcí jsem prosil o pomoc všechny jenž mohou ke stavbě tábora. Ano! Děkujeme. Nestačil jsem hledět na louku posetou stany, na přeplněnou půdu a i Ančin srub hučel nocležníky. Ještě jednou Děkujeme.

   Tábor se podařilo postavit za pouhou sobotu a to se vším všudy, Johan, Cuba a Luďa sejmuli trávu. Naposledy jsme vztyčili plátěný Woodstock, oba dva stoly jsme zakryli přístřeškem a postavili pár stanů za jídelnou (ty pro děti). Chráněnka opravila podlážky, Karlík propojil trubky i dráty abychom se mohli po celodenní dřině vykoupat a vysprchovat. Martina vzala útokem všechny nečistoty (naší letité půdy) a kluci opatřili zrezlou oktávku nátěrem. V tom fofru jsme se mihotali sobotou až vše ukončila Šárka buřty na pivu a zvuk pračky vyprávěl „už toho nechte, je hotovo“.

Již v poslední diskuzi na těchto stránkách píši velkým písmem HOŠI DĚKUJEM. Víme všichni, že na již předposlední brigádě Oktávky byla již znavena a opustil jí motor. Johan a Karlík ihned vše začali řešit a dořešili. Několik nocí trávili v dílně, koupili nový motor a Johan dal autu terénní zvednutí. Píši proto ještě jednou „Hoši děkujem“. Píši to zde právě proto, že je to reportáž z právě prošlé brigády. Další kroky tohoto víkendu by byly bez auta velmi obtížné.

   Tak je neděle večer a máme to za sebou. Tato brigáda byla něco jako Kulový blesk. Vše dle rozpisu bylo naplánováno avšak Seveřanův telefonát „máme pražce“ vše formoval a dal tomu jiné rozlosování.

http://avrazitka.cz/photo/share/Kg8Q7TlZ

   Je právě 2.12.2016 a čas odbíjí 18.00. Za pár okamžiků se zviditelní zpráva na těchto stránkách v diskuzi. Mnoho netrpělivců již vyhlíží na svých počítačích kam vyrazit a jak nás tímto s Fotrem najít.

Moc se omlouvám za velké prodlení této reportáže. Je to těžké říkat tomuto reportáž. Radši bych to nazval další částí života. Slovo reportáž mi připadá jako trefný příměr třeba k nově otevřené výstavě.

Tábor je něco jiného. Hovoříme o něm. Připravujeme jej celý rok. Zlobíme se, smějeme se v duchu jeho příběhů. Žijeme ho. Proto říkám život. A život říkám strašně rád.

   Bylo to až legrační zamyšlení při položené otázce  „Co uděláme?“ Loni poté co jste zvládli králíky, kohouta, kapra, byla laťka nasazená opravdu hodně vysoko. Pořád nás něco napadalo „jak se dá překonat tato laťka“. Padali odpovědi „krávu?“ nebo nás strašně pobavilo, když jsme si vás představovali jak přicházíte do Sedla a tam je na louce uvázaná u stožáru krásná bílá ovečka. Představovali jsme si při tomto vašem pohledu úprk k vašim autům a už by vás tam nikdo neviděl.

   Je neděle večer a vše je hotové. Ano, stojí znovu tábor v Sedle.

Ahoj všem. Je právě 19.30 hod. a první hodiny po konci brigády začínají plynout našim časem. Je fakt, když jsem právě teď v notýsku listoval prázdné listy k napsání tohoto, míjel jsem spousty pokreslených stránek s předběžným plánkem a nákresama na Ančinu boudu (zdravotku). Trochu mě to pobavilo. Vše jsem vytrhl a zmačkal. Vy už nejste potřeba. Myšlenkou jsem hovořil k listům minulosti. Je už přeci hotovo!

Tuto činnost nelze nazvat nijak jinak nežli PRAŽCE.

   Fotografie nad kalendářem akcí, na které na nás čnil ježek z pražců je již dnes minulostí.

   Je před štědrým dnem a Drinkn jsou již trochu nervózní. Ano, Drinkn, skupina, kterou již tradičně tvoří Fotr a Márty.

   Jejich nervozitu jak zašifrovat místo našeho vánočního srazu zlomí právě Fotr se zprávou "Vím kde to uděláme". Fotr našel hospodu Mártyho Frky. To mě rozesmálo a ihned mi přišla na um indície  jak toto zašifrovat. Říkám " hele dáme jim můj posmrkanej kapesník". Smějeme se a je jasno.

   Je neděle večer. Skutečně! Nevěřil jsem zprávě, že vše v našem hlavním městě je zcela v pořádku a žádný ničivý útok vše nezničil. Sám zde ve středu tohoto stojím, hledím na stará známá místa a říkám si „ Je tedy čas napsat reportáž o tom všem co tento víkend mohl osadníkům Sedla nabídnout.“

TŘI VŮDCI                                                                                                  

1. Dávám sbohem našemu údolí

Který v drápech má Márty sám

Bílou křídí značím údolí

Který já sám moc dobře znám.

Ref.: Jen tři vůdce z Bílího údolí

Někdo do moci dosadil

Slzy v očích měl

Když rozdal vedení

Pak se na špalek posadil.

   Nezlobte se prosím na mne. Chtěl jsem, ale nečekaná návštěva a únava sobotního večera vzali čas.

   Zkusím to tedy napravit nyní. Mou omluvu za

nepoděkování ať přijmou všichni, jenž toto

čekali.

   Při této reportáži vzpomínám právě na stavbu tábora před týdnem. Tam Nulťák podle mne začínal a vznikal. Byla to právě truhlářská parta, která ve svém plném složení sestavovala nábytek do Woodstoku. Stavíme tedy lavičky, stupně vítězů (které ale nejsou stupně vítězů) a vše jde jako vždy. Problém byly stoly. Ty hravě montujeme a již zatloukáme kůly jako jejich nohy. Náhle se Seveřan zamračí a ptá se „Proč sem? Vždyť loni byly přeci dole.“ „Neptej se a montuj“ odpovídá Sjů. Seveřana (konzervativně naladěného) toto znepokojuje a neustále vyzvídá proč sem. Už nevím. Nějak jsme mu to vysvětlili, ale pod vousy jsme se smáli. Bylo přece jasné, že dole je potřeba místo pro Pomádový blesk a ze shora, že přichází Sandy. Tím to asi začalo.

   Vše začalo až neuvěřitelně podle plánu. Naše odjezdy se shodovaly s plánovanými časy. Jako první opouštěli Prahu Martin, Karlík a Viki. Za malý čas vše nakládáme na Čížovkách a míříme do Sedla. Tam už přece bude čekat Majkl, Sue, Miruna, Míňa a další. Koukáme na zataženou oblohu a máme strach, jestli s nákladem co vezeme, jsme schopni sjet rozmoklou cestu.

   Tato akce sice měla v podtextu „oslava 1.máje“, to však bylo klamné. „Né!“ oslava ale 1. máj. Je to velká shoda, každý si myslí, že právě 1. máj je důležitý svým svátkem, ale my ze Sedla jsme vše pochopili.

Tento článek nemůže mít jiný název než Želva! Hele vole, Želva!

   Ale jak to vlastně bylo? Začalo to v hospodě na srazu. Majkl začal prosazovat „ potřebujeme ty kleště na pražce“. Moc jsem nechápal proč, ale bral jsem jeho zkušenost z pražcové čety a musel jsem souhlasit. On je nakonec přeci sehnal a v pátek předhodil na stůl obrovská železa, která slouží k nošení pražců. Pokyvovali jsme hlavou a čekali, co dokáží. Vždyť právě v sobotu musíme odvozit a usadit na místo pod stany právě přes 70 pražců.

Všechno nejlepší v Novém roce za Sedla přeje Márty a Fotr

   Je pozdní páteční odpoledne. Sraz týmu Drinkn je stanoven na 16.30 u vánočního stromu města Prahy.

   Ano! Zde na Staroměstském náměstí prohlížím se zaujetím vánoční strom, jesličky a poslouchám koledy od sboru, který v tento okamžik právě zpívá. Znova pohlížím na tento symbol vánoc a přemýšlím kam s Fotrem umístíme na tomto místě (jenž zviditelnily na stránkách souřadnice pro úvodní šifru) zprávu k pokračování. 

   Tento oslavný víkend byl věnován právě osmdesátým létům tohoto světa. Proč? Ano! Touto otázkou se obracím v náš široký kolektiv a právě odpovědí „ no přece Franta“. Všichni pokyvují hlavou a je jasné, že právě Franta měl okusit atmosféru konfekce, o které již tak dlouho slyšel vyprávět. Vidím souhlasné pokyvování a skutečně to tak vypadalo. Husákovi děti, oděni právě do toho co režim povolil, se sešli v Sedle.

   Touto větou jsem minulý rok začal mé hodnocení tábora 2013. Dnes sedím v tuto chvíli na stejném místě, kolem mne zase jezdí parníky a já skrze ně nekoukám někam do dáli až do našeho údolí. Sedím a koukám ještě mnohem dál.

  V návaznosti napojený na předešlý příspěvek o ohřevu teplé vody z odpadků.

   V tuto chvíli máme týden po táboře. Já sedím před notesem a chystám se po uzrání dojmů napsat, jak dle mého názoru tábor dopadl a jak byl povedený.

   Otvírám tedy blok a nelze si nevšimnout poslední věty z minulé reportáže. Je zde psáno. „Kluci držíme vám i nám palce.“

PROČ?

   Toto musím ihned vysvětlit. Ale nejprve něco málo pro osvětlení těch jenž se nemohli zúčastnit.

   Děkujem za 31 stanů, za Woodstock, zastřešený koníkovský stůl. Děkujem za kompletní vysekání. Děkujem za bábovku. Děkujem za čistou vodu. Děkujem za nové mapy a v předstihu za teplou vodu. Děkujem za lišku, za přesun miliónu věcí, za večeři od Filipa. Děkujem za pračku. Děkujem za nové celty. Děkujem za děti z domovů. Jsme připraveni. Děkujem.

Karlík! Ano, je to právě on. Ten, který si svými vynálezy vykoledoval přezdívku Křižík. Křižíku mu začali všichni říkat, když pomocí tekoucí vody rozsvítil světla na 2 věžích.

Ale to není všechno. Letos přiváží zařízení, které ze zůstatkového tepla odpadního ohně ohřívá vodu na sprchování. Tímto Karlík bojuje o přezdívku Křižík – Junkers.

Je středa. Už to přišlo. V diáři mi na následující čtyři dny plní místo velký nápis MEGABRIGÁDA. Balím všechny věci, scházím se s klukama – Kubou, Karlíkem a Filipem a už jedeme vstříc našemu táboru. Cestou v Liberci ještě nabíráme Lenku a v údolí už čeká Márty, Sue, Mišpule i Franta. O několik chvil později doráží Majkl i Mirda s Fotrem a pro první večer jsme kompletní. Tmou se následně ozývá juž jenom známe znění šejkru a zatím plní energie uleháme nedočkaví dalšího dne.

Ahoj všichni,

právě je 19.15 nedělní večer. Večer první návštěvy Sedla. Ano je večer po první brigádě. Ještě v tuto chvíli jsem zmaten. Plán na tuto akci byl mnohokrát změněn a přebudován. Ve čtvrtek bylo, ale úplně jasno co se bude dělat a bylo to i vypsáno na stránkách v kalendáři akcí. Byl tedy pátek ráno a my se vyzbrojili nářadím na, podle plánu, vybudování lávek a oprav chodníků.

Ahoj všichni. Je po zvláštní besídce (jak toto naše dění kdysi nazval Mirda).

   Sedím v nedělním podvečeru a pokusím se zde zviditelnit, jak to vypadalo právě v onen pátek 13.12.2013.

   Ano Zvláštní besídka je vždy opředena tajemstvím, právě vánočním tajemstvím, kde se bude konat. Toto jsem věděl pouze já a Fotr.

Jeneděle večer a teď mám na jazyku, napsat, jako z jiných brigád „máme to za sebou“. Né! Sem patří věta, škoda, že už to skončilo. Pln pohody v těle píši tento příběh.

   Letošní Sedlo na pohodu mělo spousty otazníků. Jaké to bude? Pojedou s námi nový praktikanti? Neleknou se nás? Přijede v hádance již zmiňovaný kouzelník? Nevystrašíme ho? Jaké to bude?

Je pěkný slunný podvečer. Sedím v kavárně u venkovního stolu a vzpomínám. Kolem mě jezdí parníky a mé oči skrze ně hledí do dálky někam do našeho údolí. Tam kde jsme před třemi týdny závěrečným ahoj opustili náš tábor.

   Jaký byl?

Sedím a píši. Je pondělí, den poté a za okny rachotí kapky deště. Zvedám palec k nebi a říkám "děkujeme". Je to až neskutečné, ale Nulťák se nám podařilo opravdu zasadit do času, kdy tři dny nepršelo.

Je pár hodin po příjezdu. Sedím, píši a po přečtení tohoto nadpisu také nevěřícně kroutím hlavou.

Je to skutečně tak. První stavění tábora v mé historii třiceti let, které se uskutečnilo celé za velkého deště. Z našeho potoka se stala menší říčka a naopak z lesů se začaly množit potoky nové, které se spojovaly na naší příjezdové polní cestě. Prostě bahno, bláto, voda, mokro, pláštěnky, holiny, vše mokré.

Proč Havana? No přeci Fotrův dobrý nápad uspořádat páteční kubánský večer. A proč mezi kapkami deště? No přece proto, že mezi kapkami deště.

Není to úplně jednoduché napsat reportáž 2 hodiny po příjezdu. Ale jdu na to. Před dvěma hodinami jsem přijel. Rozmrazil jsem se ve vaně, vzal si svého čtyřkolového přítele a královským sjezdem jsem se dostal do svého oblíbeného baru.

Sedím, piji čaj a píši.

SMS 6.12..... PLATEA 24.4. 29001 ARBOREUS...

Ano, toto byla úvodní zpráva sms. kterou dostali všichni účastníci Zvláštní besídky. Platea - náměstí, 24.4. - den, kdy má svátek Jiří, 29001 - směrovací číslo Poděbrad, Arboreus - strom. Je tedy jasno.

Náměstí Jiřího z Poděbrad u stromu. U stromu? U jakého? Jsou přeci Vánoce. No přeci vánočního. To byl právě ten chyták. Vrchní část náměstí zdobí obrovský vánoční strom. Tam také všichni hledali další zprávu. Pokračování naší Zvláštní besídky jsme ale s Fotrem umístili na odlehlý kout onoho náměstí, kde se prodávají vánoční stromky. Právě na ohradu tohoto prodejce jsme umístili text s jasnou informací, kde se besídka koná. 

Proč v kovárně? Asi tuto reportáž začnu pohádkou. Bylo nebylo jedno království a tam žil ani ne tak zlý a ani ne tak dobrý král. Tento král byl strašně opatrný. Jednou, když se k němu donesla zpráva, že se kovář z mlejna popálil o žhavé železo, celého ho to otřáslo. Druhého dne se ve stejné kovárně popálily už dva kováři. Toto nesl v mysly s hrůzou a obavou.

Nejsem vůbec hoden toho, něco hodnotit, komentovat, říkat prognózy.

Ale mě to nedá!

Nevím, co znamená, když je řečeno: ,, To je přece normální". Co to je normální? Je to, když to tak dělá většina? Je to zákon, který nám říká, co máme a co už ne? Je to víra, naše svědomí opírající se o desatero?

Johan a jeho vynálezy. Už jsem o tomto Johanovu plánu psal při reportáži o ,,Dřívkáči".

Nyní je asi polovina letního tábora a Johan nás neustále v bažině (místnost pro vedoucí) sekýruje a napomíná, ať mu nešlapeme na nějaký smotek papíru u jeho bedny.

K čemu to má? Co to zase bude? To jsou naše otázky, ale neptáme se nahlas. Určitě to přijde, ale kdy? Tábor plyne dál a my už na roli zapomínáme.

Tento nápis Tábor 2012 jsem si v otevřeném notesu s tužkou v ruce přečetl snad stokrát. Nemůžu nic napsat. Neustále mi probíhají hlavou veškeré příhody a přehršel událostí, které jsme za těch 20 dní společně prožili. Přemýšlím. Směju se. Chvíli se zase při vzpomínce mračím. Co napsat? Jak to pojmenovat? Nechci zde citovat věty z kroniky to si můžeme přečíst v jiné kategorii na těchto stránkách. Nechci komentovat dotazníky, které po vyplnění dětmi říkají jasné "tábor supr".

  Takže, ahoj kluci a holky.. V tuto chvilku musím říci: dobrý. Všichni jsme si říkali, co s náma udělají "děti". Byly i katastrofické scénáře, že se opevníme v bažině. Jsou schopni si hrát? Budou poslouchat? Jak budou fungovat s pravejma dětma?

 Nyní všechny otazníky škrtám. Potvrdilo se to, o čem jsme vždy s vedoucími hovořili. Přece kdo si chce hrát, ten si hraje, a je mu jedno, kolik mu je, a ti druzí se přece na takovou akci nepřihlásí.

 Stavba proběhla za poměrně stresujících podmínek. Paní v televizi pořád říkala: bude pršet, bude pršet. Někteří z nás nevěřily a pořád koukaly do svých telefoních krabiček na pohyby mraků a snažili se nás uklidnit.

 Toto bude jenom krátký článek navazující na pařezovou brigádu.

 Náš vychytralý plán, odřezejme pařezy, posekejme louky a udělejme stoly, se trochu zhroutil.

 Optimisticky jsme se pustili do asi 80ti pařezů a pařízků, které jsme měli odstranit, aby se louky daly sekat bez různých objezdů. ALE.

 Ano, doháním souvislosti touto reportáží, která je z doby, kdy ještě nebyla založena tato podkategorie.

 Ano, jsme v reportážích z akcí, ale toto k zamyšlení k akcím také patrí.

 Neboli Verjakovo písmo.

 Už je tomu pár let, ale vzhledem k nalezeným fotografiím tato akce oživila naše vzpomínky natolik, že jsem neváhal ani chvilku a už to sem píši.

Dnes je sobota po druhé brigádě oku 2012.

Všem se omlouvám, že píši až teď.

Jestli mám okomentovat tuto víkendovou akci, tak to můžu udělat (a dělám to s velikou radostí) takto:

V pátek se tam sešlo mnoho profíků, kteří měli úplně jasno, co chtějí udělat, a prostě to udělali. A co víc, udělalo se toho nad plán jednou tolik.