Letní tábor

Je středa. Už to přišlo. V diáři mi na následující čtyři dny plní místo velký nápis MEGABRIGÁDA. Balím všechny věci, scházím se s klukama – Kubou, Karlíkem a Filipem a už jedeme vstříc našemu táboru. Cestou v Liberci ještě nabíráme Lenku a v údolí už čeká Márty, Sue, Mišpule i Franta. O několik chvil později doráží Majkl i Mirda s Fotrem a pro první večer jsme kompletní. Tmou se následně ozývá juž jenom známe znění šejkru a zatím plní energie uleháme nedočkaví dalšího dne.

Ve čtvrtek ráno přijíždí ještě Seveřan s rodinou, my se s elánem rozdělujeme do skupin a práce začíná. Lakýrníci pod vedením Mirdy vykládají všechny konstrukce, které následně pod nánosy černé barvy získávají úplně novou tvář. Práce není snadná, ale potýkají se s ní velmi dobře. Mezitím se neodpočívá ani v truhlárně, s šéfmistrem Seveřanem, která si vytváří hromady dřeva na nové předpodlážky, které má v plánu vyrobit. Vše probíhá až neuvěřitelně rychle, dokud nám plán nepřekazí déšť. Ten, jak se ale ukázalo, nepřišel zase tak nevhod, protože jsme se alespoň stihli pořádně najíst a doplnit síly. Během odpoledne se naše řady ještě rozšířily o Klárku, Kryšpu a Johana, který hned dostává důležitý úkol – sestavit tým, postavit lávku. Práce pokračují, motorovky znějí celým údolím a barva lítá všemi směry. Po několika hodinách nám den konečně dává najevo, že jeho čas skončil, a my znaveni usedáme společně do srubu abychom řádně oslavily celodenní dřinu. Páteční ráno, kdy pracovní morálku pozvedáme dávkou kofeinu, se zase pouštíme do práce. Karlík (nebo Křižík, jak mu začínáme říkat díky jeho schopnostem) si bere na starosti zajištění teplé vody - sváří, zkouší, vymýšlí. Tým truhlářů pokračuje ve výrobě, piliny létají vzduchem a skrze ně je vidět stále víc a víc nových podlážek. Když už nejsou další kousky třeba, přichází na řadu výroba stolu pro koníky, který k večeru už opravdu stojí. Lakýrníci taky všechno stihli a proto se můžeme kolem poledne všichni v klidu najíst špaget z rukou kuchařského dua, Klárky a Veru. Odpoledne všechno neuvěřitelně hladce pokračuje, doslova se nám tábor mění pod očima. Kolem páté hodiny se dostavil zase déšť, tentokrát o dost silnější, který nám dal signál, že přišel čas na irskou kávu. Krátce po dopadnutí poslední kapky se znovu pouštíme do práce a ke konci dne je vážně vidět, že všichni ze sebe vydali maximum. To se týká i polňačky, kterou Márty, rozvášněn naším úspěchem, rozžhavil na teplotu velmi vysokou. Naštěstí nic neshořelo a tak zábava pomalu plyne dál a noc je čím dál tím temnější. V prvním víkendovém ránu se probouzíme snad v největší sestavě, pomoci nám přijela Anča, Šimonek, Miruna, Petra, Míňa s rodinou a Viki. Je potřeba ale vše dokončit, proto přichází na řadu zdánlivě těžký přesun stolu. Pod správným vedením je ale všechno možné, proto za pár okamžiků už hrdě stojí vedle hygijeňáku. Posléze je odevšad slyšet zvuk kladívek a sekyr cinkajících o hlavičky hřebíků a z rozbitých a mnohdy nebezpečných chodníčků se rázem staly skoro cyklostezky. Samozřejmě je pak třeba doplnit energii pořádnou porcí guláše a jdeme opět do práce. S přibývajícím časem nám nakonec pod vedením Johana vyrostla nad potokem bytelná lávka srovnatelná s americkým Boston bridge. Večer nezbývá než udělat hromadnou fotku, pochválit se za velmi dobře odvedenou práci a namíchat nespočet daiquiry, které si podle mého názoru každý z nás vážně zasloužil. Vzhledem k tomu, že nám na neděli už vůbec žádná práce nezbyla, probouzíme se do krásného dne a pomalu si balíme všechno, co jsme si přivezli. Jeden za druhým se společně loučíme a hrdi na všechnu práci opouštíme s dobrým svědomím tábor.

Když se podívám zpět, ani bych nedoufala, že všechno takhle hladce zvládneme, ale je vidět, že když se chce, tak všechno jde. Chci proto všem zúčastněným říct, za veškerou pomoc a úsilí, které za celou megabrigádu vynaložili, jedno velké DÍKY.

Veru