Moc se omlouvám za velké prodlení této reportáže. Je to těžké říkat tomuto reportáž. Radši bych to nazval další částí života. Slovo reportáž mi připadá jako trefný příměr třeba k nově otevřené výstavě.
Tábor je něco jiného. Hovoříme o něm. Připravujeme jej celý rok. Zlobíme se, smějeme se v duchu jeho příběhů. Žijeme ho. Proto říkám život. A život říkám strašně rád.
Napsal jsem kdysi dávno reportáž, jenž měla název Zvláštní vlak. Je zde na stránkách rovněž uchována. Tento příběh hovoří o minulosti. Hovoří o rychlosti a štěstí těch, jenž jedou ve vlaku, který se jim daří rozjet do opojné rychlosti. Již zmíněná reportáž končí slovy „Vidím, jak ke mně přichází první strojvedoucí a v ruce drží podivný symbol. Já říkám, že jej dáme na novou lokomotivu a za ní zapřáhneme vagóny. Při konci tamté reportáže píši: „Ale to už je úplně jiný příběh“.
Ale právě teď jsme to my, úplně nový příběh. Nový znak vévodí lokomotivě a spousty z nás přikládají do kotle. Vlak se rozjíždí a tento rok dosáhl rychlosti, kdy nám začaly vlát vlasy. Vidím spousty topičů, strojvedoucích, průvodčích, mazačů jak dávají námi postavenému vlaku rychlost.
Děkuji. Děkuji za všechny ty smějící se děti, jak jedou a rychlostí se usmívají.
Vydržme. Topme, mazejme. Jedeme už hodně rychle. Dvě orlí pera na čele mašiny mají historii i svou hrdost.
Děkuji Márty
