Děkujem za 31 stanů, za Woodstock, zastřešený koníkovský stůl. Děkujem za kompletní vysekání. Děkujem za bábovku. Děkujem za čistou vodu. Děkujem za nové mapy a v předstihu za teplou vodu. Děkujem za lišku, za přesun miliónu věcí, za večeři od Filipa. Děkujem za pračku. Děkujem za nové celty. Děkujem za děti z domovů. Jsme připraveni. Děkujem.
Je to až neuvěřitelné. Je to léty? Je to již nacvičenou rutinou? Je to souhrou? Nevím, ale jsem strašně rád, že je to. Ano, teď rozhodně musím vysvětlit, co to znamená „ je to“.
„Je to“ by se dalo strojně vysvětlit v tomto příměru jako: v naprosté profesionalitě každý vzal nějaké nářadí, nějakou věc a dal jí tam kam patří nebo vyrobil něco, jenž tímto vytvořilo úplně postavený a připravený tábor. Tak už snad konec počítačové a encyklopedické mluvy. Jsme přece lidi, kteří mají city a pocity.
Teď je neděle večer a ještě teď mě bolí pusa od toho, jak jsem se smál. Bolí mě trochu svaly na nohou, jak jsme s Fotrem dřepovali. Sedím a píši a vzpomínám. Je to zvláštní věc.
Jsme po velkém zábavném víkendu a jako něco za tímto smíchem jsme postavili tábor. O tomto hovořím a zamýšlím se čím to je?
Je tedy fakt, že když jsme přijížděli do Sedla tak lilo jako z konve. Zajímavé bylo, že nás to nechalo celkem v klidu. Loni přece propršelo celou stavbu a vše se stejně podařilo. Je tedy jasno. Jde to i v dešti, tak proč se stresovat. Nestresoval se nikdo. Pomalu jsme se přesunuli do hlavního srubu a frky už lítaly vzduchem. Pravda! Franta už musí mít z našich keců osypky, když se ho pořád ptáme na věci, kolik co stálo v obchodě před dvaceti lety. Fotr ho potom ještě během dne zkouší.
Franto – jen pro tebe. Pompela 1,3 Kčs, zmrzlina (né na Václaváku) 1,4 Kčs, mléko 2 Kčs a ten Fotrů džus jsem už zapomněl i já kolik stál.
Ale jedeme dál. Páteční večer jsme se sešli všichni a již to oslavujeme. Sobota budíček v 8 a v 9 začínáme. Po snídani každý něco uchopil a jak jsem již psal v úvodu, postavil tábor.
K zamyšlení bych se věnoval pouze této věci. Lávka! Lávka nad přehradou. Ta lávka, o které se píše v minulém článku z Megabrigády (je tam i vyfocená).
Plán byl vytvořit zábradlí pod stávajícím zábradlím, aby nepropadávali koníci. Byli jsme na toto připraveni a vybaveni provazem. Sjů nás pořád peskovala, že je to důležité a nezbytné. Já a Karlík jsme tedy šli vykonat obřad – zábradlí. Stojíme na lávce a pozorujeme jak to udělat. Pozorujeme úchyty na provaze a ten držíme v rukou a chystáme se vytvořit uzel a dále pokračovat v proplétání boků lávky. Kam? Jak? Takhle! Né! Takhle. To je blbý! To si jen s tím budou hrát a naopak tam spadnou. Jasně! Tak takhle? To by šlo. Né! To je blbost, na to budou lézt a přepadnou přes toto zábradlí ještě z větší výšky. Nevíme! Stojíme s provazem v ruce a po asi padesáté variantě říkáme „na to kašleme, to je hloupost“ Po pravdě jsme to řekli trochu jinak, ale ve stejném smyslu. Rozebrali jsme situaci, jak chudák koník spadne metr do vody. Začali jsme se smát a říkat si všechny možné nástrahy a opatření, které by jsme museli udělat, když koníka pustíme s jeho skupinkou do lesa. Smích. Stojíme na lávce s provazem v ruce a je jasno. Žádné opatření nebude. No jo, ale jak to řekneme Sjů? Nevím, snad se to nějak podaří. Jak tak stojíme s tímto již zbytečným provazem, pozorujeme rozdvojení stromu asi 10 metrů nad nástupní loukou. Houpačka! Ano! Jdeme na to a za chvíli již s Karlíkem létáme vzduchem nad nástupní loukou. „Karlíku, kluci už se vrací z Woodstocku, je hotovo!“ Jdu při západu slunce napustit vyčištěnou nádrž vodou, pobalím nářadí, Johan upekl maso od Filipa a Majkl již nese něco, co vypadá jako historická pračka na pohon klikou, ale přitom je to obří šejkr. Večer začíná! Tábor stojí. Jsme připraveni a slavíme.
Je ještě jedna důležitá věc, o které chci napsat právě k zamyšlení a potěšení. Jsou to již 3 roky, co jsme se dostali jako neznámí lidi někam do nějakého Dolního Sedla. Do údolí jenž lemuje osídlená vesnice. Naše otázka byla - Jak nás přijmou? Co budou říkat? Je to přece jen les, kde vyrůstali. Tudy chodí na houby. Nebudou naštvaní, když tady budeme přes léto?
Tyto naše otázky jsou již minulost. Stalo se to již při Megabrigádě. Paní od silnice poslala dolů bábovku. Moc nás potěšila. Pěkně jsme si popovídali a včera přichází znovu, ano bábovku v náručí (ještě teplou) a milým přáním všeho dobrého nás chválí.
V sobotní večer (tedy spíš ráno) přichází dva kluci ze Sedla. Povídáme, smějeme se, zpíváme.
Toto zamyšlení je již minulost. Jsme jejich a oni jsou naši. Je to hřejivý. Vždy mne potěší, když někdo řekne „Jste v pohodě, máme vás rádi“.
Já vím, že pravděpodobně nikdo ze Sedla toto číst nebude, ale stejně píši. „Děkujeme, že jste nás vzali mezi sebe“
Ještě jednou děkuji všem a říkám „Můžeme začít další táborové dobrodružství. Je před námi“.
