Letní tábor

Po nadepsání tohoto nadpisu, jenž byl v kalendáři akcí takto pojmenován, zjišťuji, že nic neznámého již není. Tento víkend byl plný očekávání a možných překvapení.

Plán byl zřejmý. Páteční večer jsme moc rádi věnovali Seveřanovi, jenž zde oslavil padesáté narození jeho života a Adamovým osmnáctinám, které oslavou věnoval právě do nového srubu v Údolí Světla.

Sobota měla být plná otazníků. Čekali jsme naše děti, které s námi jezdily někdy dávno před osmnácti lety. Nalezené filmy z té doby byly sestříhány a museli jsme připravit promítací sál. A co více. Přeci tady nebudou jenom sedět. Jsme na táboře, a tedy musí přeci být táborový den.

No, tak to byl plán. Problémem byla ale předpověď počasí. Ta hrozila na páteční den v odpoledních hodinách velkou bouřkou. Zamýšlíme se tedy a ihned organizujeme ranní páteční výjezd, ať stihneme za sucha vyrobit stoly pro pohoštění a Seveřanovi přístřešek na grilování.

Již přijíždíme za sucha a vše ve velké rychlosti připravujeme. Nad našimi hlavami se zatahuje a vrhá nás tento pohled k ještě větší rychlosti. Karlík přidělává nespočet drátů do kina, Cuba se Sue dávají v pohotovost celou bažinu a já vyrábím stoly.

V tento čas jsou čtyři hodiny a opravdu pár kapek padá. Kolem se blýská, ale zde je zatím sucho.

Spěcháme! Sue odhazuje nespočet klacků, aby se dostala k vaně. My montujeme zhotovené stoly a zavěšujeme televizi. Už! Už přichází! Bavím se tímto se Seveřanem. Všichni jsme byli nervózní, že přijde do Woodstocku neřízeně a nakoukne pod plachtu na podiu, jenž schovává dárek právě pro něho. Pod černou plachtou se schovával dar. Byl to námi vytvořený špalek, vlastně křeslo se jménem oslavence. Vše se tedy podařilo utajit a již vítáme i ostatní. Pomalu vše zabydlujeme a ometáme piliny a prach.

Přijíždí Marta s Vildou (Adamovi rodiče) a snášejí nespočet pochutin a narozeninový dort pro oslavence. Majkl míchá pračku a vlastně vše může začít. Naši vedoucí ale zatím sedí na poradě a domlouvají poslední detaily zítřejší hry. Již jsme všichni rozděleni a trasa a stanoviště jsou na místě.

Jdeme! Náhle spatřujeme, že noc začíná mít nadvláda nad světlem a spěcháme. Je přece oslava. Vše je připravené a již blahopřejeme oslavencům.

Adam dostává darem pověřovací Autoškolní listinu Údolí světla. V očekávání všech sejmeme plátno z daru pro Seveřana. Křeslo ční ve své mohutnosti na jeviště a oslavenec se sklenkou v ruce na něj usedá. A právě pro tento okamžik jsme vše chtěli připravit. Koukáme se mlčky na sebe a z výrazu tváří získáváme rozhodnutí všech, že se to povedlo.

Oslava burácí, ale víčka nám zavírají oči. Vždyť přeci zítra to přijde. Poslední Čeřínský táborový den. Zítra přijedou děti. Děti i se svými rodinami a potomky. Jak to bude probíhat? Snad již ráno nám toto zamyšlení dá jasnou odpověď. Zítra! Vždyť tento den diskutujeme již dva měsíce. Zítra bude jasno. Jdeme spát.

Ráno půdou zvoní spousty budíků a hrabeme se ze spacáků. Všichni musíme ihned odvézt naše auta pryč ze zatáčky. Jinak se tam všichni nevejdou. Karlík navrací řidiče jež odvezli své vozy a pomalu se

chytáme vítat první návštěvníky. Poznáme je? Čekáme a vyhlížíme. Již zastavuje první auto a vítáme se s dětmi. Ihned otevírají kufr, ukazují fotky z minulosti a říkají nespočet prožitých dávných historek.

Ano! Jsou úplně v pohodě. Další a další. Vlastně se opakuje stále to stejné. Smějeme se a posíláme všechny dolů do tábora. Tam čeká Sue a všechny ubytovává. Jsou tu. Jsou skvělí.

Stojíme na prvním nástupu a rozdělujeme oddíly. Nástup na oběd! Zaznívá zvon a všichni již stojí v řadě s ešusem.

Koukám směrem k jídelně a zjišťuji, že se vlastně za těch necelých dvacet let nic nezměnilo. Je to tak. Poledňák zkracujeme a již jsme rozděleni na osm skupinek a soutěžíme lesním závodem, který má vyvrcholení na jevišti připravenými scénkami.

Je určena hodnotící porota a Woodstock zažívá osm vystoupení. Všichni se smějí. Je vyhlášeno pořadí a chceme jít na další. Náhle však přibíhá Sue s Knihou času, jenž svírá oběma dlaněmi a zděšeně křičí. „Kniha napsala!“

Srub utichá a já upadám v zamyšlení. Je zde sice přes sedmdesát lidí, ale dobrá polovina vůbec netuší o příběhu z Údolí Světla. Trošku si přeji, ať není důležité v příběhu knihy dostat se do boje s temnotou. Neumí přeci bojovat! Neví nic o zbraních Stařešinů. Neznají postavy a jejich smrtelnost a ohrožení směrem k našim osadníkům. Sedím a přemýšlím, záhy žádám velké ticho a polohlasně vyprávím co je kniha, co je Údolí Světla, perly, zbraně, stíny. Jsem ihned doplňován našimi dětmi, jenž stojí v samé blízkosti. Oni sami poučují jejich o třicet let starší kolegy. Vše je zřejmé. Oni si rozumí. „Sue prosím přečti to!“ Srub se úplně ztišil a všichni slyšeli příběh o tom, jak samotný Aron seslal k Modré zemi dar obrazu. Dar nového bojovníka temnoty. Kniha hovořila i o nás. O nás, jak opouštíme Údolí Světla k boji.

„Vše je jasné! Jdeme! Ihned vyjměte zástavu a bojové zbraně stařešinů.“ Stojíme na nástupišti a šikujeme dvě družiny. Dětí a našich starých dětí. Jsou rozdány zbraně a vše se děje tak jak má. (Dál o tomto nic nepíši. Vše již napsala Kniha proroctví a pravdy. Pokud na ní na stránkách kliknete, vše se dočtete tam).

Je po boji. Stojíme v táboře a ovšem hovoříme. Po večeři je slyšet zvon s nástupem ke Slavnostnímu ohnil. Jdeme!

Jdeme na Orlák. Adam (oslavenec) zapluje oheň a kol zpíváme. Hledíme do plamenů a vyprávíme příhody a scénky z let minulých. Spousta lidí pobízí k novým a novým příběhům.

Plameny osvěcují skálu, zatímco Marty bere kytaru. Hraje a současné děti zpívají a baví se.

Já a naše staré děti spolu s vedoucími odcházíme ke zhlédnutí toho, na což se těšíme. Staré, zapomenuté, ale „naše“ kazety z dětství z Čeřínských táborů.

Z Woodstocku se pomalu stalo kino a všichni jsme v očekávání budoucího spatřeného. Je promítán nespočet příspěvků. Musíme ale často stopovat obraz, abychom vše dovysvětlili a odtajnili fakta, jež byly čeřínským dětem prozatím uschovány. Smějeme se. Povídání se střídáá s promítnutým a vypadá to, že každý z nás se ten večer vrátil smyčkou času o osmnáct let zpět. O všem se totiž bavíme tak, jako by se to odehrálo právě včera.

Majkl namíchal kalfasové občerstvení a je veselo.

Mnozí z nás ani nevnímáme současnou přítomnost času.

Večer pokračuje tímto až skoro do rána. Tímto je zřejmé, že budíčkem a rozcvičkou nebudeme rušit pozvolna ještě utichající vzpomínku.

Po ránu (dopoledne) si tak nějak různě snídáme a pozvolna se dostáváme zase z Čeřína na louku v Dolním Sedle.

Naše rozjímání přeruší až zvon nástupu a i těm posledním je zřejmé, že jsme zpět a běžíme na nástup. Jsme přeci na táboře.

Vlajková čata za pozoru nás ostatních sundává státní vlajku a všem je zřejmé, že Čeřínský vzpomínkový den je právě u konce.

„Tábore, pozor, rozchod“. Zaznívá v údolí. Je to zvláštní, stejně jako před léty se na některých z vás objevily slzy.

I nás to dojalo. Byli jste skvělí jako děti a krásný je to, že vám to zůstalo.

Děkujeme za všechny ze Sedla,

Márty