Koltí sraz 2024 Dolní Sedlo aneb co se dělo před startem a na konci

   Bylo to právě Sedlo, kdo si vzal na svá bedra, uspořádat sraz všech skupin, jenž pracují pod názvem Kolt. Ano! Byla to velká výzva, ale já jsem cítil, z odhodlání nás všech, že se to musí povést. Ihned jsme určili dotazem pořadatele sobotní hry a ostatní zůstali coby hráči v naprosté izolaci od všech podrobností. Pěkné na tom bylo, že ti co měli hrát, se sami vzdalovali, když se náhodně přichomýtli k rozhovorům o našich plánech. Bylo z toho zřejmé, že si vše chtějí užít naplno.

Toto nám dávalo sílu a pustili jsme se do práce. Již měsíce před oným dnem, již historického startu, jsme ve volném čase vyráběli cedule, kupovali kabáty, čepice, pásky na ruce, sestavovali Batistův přetržený kabel a nespočet věcí, jenž naší volbou v M-26-7 budeme potřebovat. Všem bylo jasné, že sraz je krátce po táboře a tak vše připravené a vyrobené se bude strašně hodit. V čase před začátkem akce jsme se věnovali podrobnému scénáři. Přesuny lidí, rozdělení do herních postav, ty potom sami do úprav svých kostýmů a věcí. Vše bylo tímto připraveno. Avšak obava v nás stále doutnala. Největším strašákem bylo počasí. Pokud bude pršet je to špatné. Tato věta zněla snad při každém zamyšlení o již prožitém víkendu. Organizátoři vytvořili tajnou počítačovou skupinu, pod názvem M-26-7, jak jsem o tom již hovořil na nástupu. Tam opravdu žilo srdce revoluce na Kubě. Heslo střídalo heslo a fotkami starých kubánských plakátů to překypovalo. Říkám si „To je dobré. Jsme v příběhu.“ A opravdu. Všichni z týmu hráli svou roli tak přesvědčivě, že se podařilo revolučního ducha vložit i mezi účinkující. A to je vždy velmi důležité. To je ta špička. Špička úspěchu, kterého se dá docílit pouze přesvědčením, nadšením a velkou prací. Vám se to ale povedlo. Povedlo rolemi, jenž jsme starým Kubáncům propůjčili. Povedlo organizací a disciplínou, ano i improvizací. Tato hra byla o citu k účinkujícím a na základě tohoto postupovat ve své roli. Nepíši tady o průběhu, toto náleží Markovi, jenž se ujal reportáže, píši o přípravě a pocitech, jenž ve mě doznívají. Každý z nás přinesl kus vody jenž vylil na zem. Já na to koukám a z mé představy potoka se údolím valila řeka. Někdo však přinesl potajmu ještě mnohem více. Byla to Sjů. Ta nenápadně, když jí nikdo nesledoval, do onoho pomyslného koryta lila po malých částech pořád a pořád. Nekonečně malých hrnků jenž ve výsledku vytvořily velkou vlnu na které jsme se svým úspěchem svezli všichni.

   Na závěr chci napsat o našem rozhovoru s  Bráchou. Ten kýval s obdivem hlavou a říkal „ Hele, ty máš super partu.“ Já odpověděl „ Já o tom vím“.

Márty

Koltí Sraz 2024

Někteří by řekli, že jakmile se jednou dostaneme na tábor jakožto v roli vedoucího nebo praktikanta tak se už nikdy nedostaneme na ten samý anebo jiný tábor jakožto dítě. I naše svatá trojce si to myslela, až do letošního Koltího srazu, kdy jsme se opět vrátili na první stranu neboli do rolí dětí a né vedoucích.

Pro nás Koltí sraz začal už ve středu, kdy jsem pomáhal vedoucím s giga nákupem v Makru. Další den (neboli ve čtvrtek) se postupně malé skupinky dostávali již od brzkých ranních hodin postupně do údolí světla, kde se konaly mnohé přípravy jako třeba: sekání trávy, rozmísťování stolů a nejspíše i mnoho dalšího co ovšemže nám dětem bylo vedoucími skryto. Čtvrteční večer jsme strávili v poradním srubu kde se vedli debaty o nadcházejících dnech.

Pátek byl den kdy to vše začalo, tedy až večer, předtím jsme museli stihnout nekonečné množství příprav, které dělali převážně vedoucí, na nás dětech bylo znovu posekat louky, navařit pro přijíždějící hosty, připravit osvětlení a celkový úklid.

V 18:00 začali přijíždět i ostatní děti z jiných běhů. Nejdříve byli přivítáni v zatáčce Roldou a Pájou, kteří je poslali na vysekanou louku, kde jim Cuba řekl, kde mají zaparkovat. Následovala cesta skrze Údolí Světla a poté setkání se skupinou svaté trojce a Sokym, kteří jim řekli, kde si mají postavit stan. Poslední stanoviště uvítacího výboru byly naše nové praktikantky, které je pozdravili, ujistili je, že si můžou tykat a provedli je táborem. Po příjezdu všech nám zvon oznámil přípravu na nástup. Na nástupu nás přivítal pan hlavní vedoucí “Márty“ a rozdělili nás do oddílů, které byly pojmenovány podle barev. Předali nám ještě, že dneska večer bude slavnostní táborový oheň na místě jménem Orlí Hnízdo a že další den se vstává v 9:00.

Po nástupu si nás vzali naši oddílový vedoucí a zodpověděli všechny otázky, které někdo měl a následně nás ujistili, že ti, co nevstanou další den budou hozeni do rybníka. Naštěstí jsme psát dopis domů o tom, jak jsme dorazili a že se nám tady líbí, psát nemuseli.

Opět zazvonil zvon a všichni jsme se přesunuli na „Orlák“, kde nám ještě před zapálením ohně, Márty pověděl o dopise, který psal Lukmenovi chvíli předtím než se s námi všemi rozloučil. Dopis byla odpověď na Lukmenův dotaz o změně jména Koltu. Márty mu v dopise po Mártiovsku vysvětloval, že nemá pravomoc o takové věci rozhodovat a že by o ní měl rozhodovat pouze ten, kdo Kolt založil, tak skvěle se o nás a Kolt stará a koho si tolik vážíme. Po této dojemné chvíli jsme všichni povstali a přihlíželi jsme Jak ohnivák Cuba ve jménu těch co se podílejí na přípravě táborů Koltu slavnostně zapálil hranici, která byla připravena už měsíc dopředu. Po jedné hodině se ze slavnostního táborového ohně stal táborák a dole v údolí se otevřel bar. Všichni se společně bavili a vzpomínali, až do ranních hodin.

Druhý den ráno nás probudilo rádio písní Je Ráno a následovala rozcvička s písní Tunak Tunak Tun. Tak nějak se přeskočilo osobní volno a šlo se rovnou na snídani, kterou nám připravili praktikantky. Po snídani jsme se sešli na nástupu kde nám řekli vedoucí co všechno si máme vzít na hru kterou budeme hrát po nástupu a že máme necelých deset minut na přípravu. Všichni se po nástupu rozutekli a vrátili se již se zabalenými batohy. Přišlo mi trochu podezřelé, když na dalším nástupu nás uvítala pouze Sue a Klárka (neboli o 10 vedoucích míň). Po zaznění tábore pozor se něco stalo. Jako kdyby se změnila doba, ve které jsme se nacházeli. Najednou přišel muž, měl dlouhé šedé vlasy, rudou identifikační pásku s nápisem M81, začal nám vysvětlovat co se stalo a hned nám bylo vše jasné. Ocitli jsme se v roce 1956 v zemi jménem Kuba, na místě jménem Havana a pod nadvládou tvz. Fulgencio Batista. Muž nám vysvětlil, že je z odboje Jménem M-26-7, který bojuje za rovnoprávnost a svobodný kubánský lid, a hlavně za zrušení prohibice, kterou Batista zavedl. Jedna z posledních informací, kterou nám předal bylo kde ho najdeme, že očekává příjezd Fidela Castra, Raúla Castra a Che Guevarou, kteří nakládají jejich loď v Mexiku a připravují se na vylodění na Kubě a poté byl přerušen příchodem Batistových mužů. Ti byly vybaveni pistolemi a začali připravovat místo na příchod onoho samotného Fulgencia Batisty. Tou dobou odbojář už dávno musel pláchnout, aby nebyl spatřen jedním z Batiťáků. Když bylo místo připravené přišel on sám Fulgencio Batista. Chtěl po nás pasy, ale bohužel jsme žádné neměli. Hrozně se rozzuřil, když to zjistil a nechal nás prohledat, jestli u sebe nemáme nějaký alkohol. Co našli, to sebrali a pak nás vyhodili z Havany.

Šli jsme na místo sdělené nám odbojářem. Tam nám dal letáky s propagandou a informace že musíme dobít kasárny kde jsou naše pasy, identifikační pásky a peníze. Byl v tom ale háček kasárny byli hlídané vodním dělem.

U kasáren nás rozdělili do šesti skupin, naštěstí jsme byli již rozděleni podle oddílů a shodou náhod i podle barev tak jak chtěli odbojáři. Po Dobití kasáren jsme poslali jednoho z nás na školení s vysílačkami, které nám dali odbojáři společně s mapou a pak už jsme vyrazili na další místo, které nám odbojáři určili. Les, kde rostli plechovky a rum. Každou plechovku vykupovali odbojáři za 20 pesos a rum za 100 pesos. Byl v tom ovšemže opět háček, když někdo z jiného týmu zjistil číslo na naší identifikační pásce získává pesos a místo kde se nacházeli plechovky a rum bylo hlídané Batistovými muži. My jsme totiž bojovali všichni na za revoluci společně, ale ten tým, který po cestě sehnal nejvíce pesos tak mu bylo slíbeno jmenování do vlády nové a svobodné Kuby. Po výkupu alkoholu jsme se odebrali na další předem určené místo na mapě, kde jsme měli schované ingredience na jídlo a plakát s instrukcemi.

V instrukcí jsme se dozvěděli, že na Americké základně Guantanamo nám ve zašifrovaný čas vydají razítko zajištující, že už nebudeme potřebovat identifikační pásku, také jsme se dozvěděli že ti, co přinesou Fidelovi řízek (jeho oblíbenou pochoutku) dostanou 300 pesos. Po obědě jsme se vydali na americkou základnu, kde jsme se pokusili o sestřelení ruských pátracích balónů, dostali jsme razítko a nějaké to pití na osvěžení.

Další krok bylo zjistit kde se vylodil Fidel Castro a jeho bratři. My jsme to nevěděli, ale Batista ano! Vydali jsme se tedy na místo jménem Popova Skála od kuď jsme se dalekohledem dozvěděli místo kde se máme napíchnout na telefonní dráty a ze zašifrované zprávy zjistit kde je. Zjistili jsme, že se nachází na místě jménem WoodStock, kde jsme se po počkání na poslední skupinku spojili s Fidelem, jeho bratry a pak za tónů revolucionářských písní jsme společně jsme vyhnali Batistu z Havany a osvobodili jsme Kubu.

Fidel Castro jmenoval tým modrých jakožto novou vládu, rozdal nám památeční diplomy a zahájil dlouhou oslavu ve kubánském stylu, kterou jsme si všichni moc užili. Chtěli bychom hlavně organizátorům a zúčastněným poděkovat za super akci a doufáme, že příští rok si Koltí sraz znovu tolik užijeme.

Svatá trojce

Marek/Bob

Michal/Zajda

Matouš/Šrot

FOTKY Z KOLTÍHO SRAZU NAJDETE POD ZÁLOŽKOU FOTOGALERIE