Letní tábor

 Už je tomu pár let, ale vzhledem k nalezeným fotografiím tato akce oživila naše vzpomínky natolik, že jsem neváhal ani chvilku a už to sem píši.

 Je to zajímavá hra, která je založena na tom, co si vše hráči nechají líbit, a jak se dokáží do příběhu vžít.

 Pokud vše sedne tak, jak má, je z této hry skutečnost a nezapomenutelný zážitek.

 Je pošmourný páteční večer a hráči se schází ve společenské místnosti na hotelu. (V naprostém pohodlí. Jídla, pití a všeho dostatek.)

 Během večera přichází starosta města, všechny pozdraví a říká radostnou zprávu:

 "Přes kopec, na potoku, se pravděpodobně objevilo zlato. Vzali jsme vzorky a ty jsme nechaly projít laboratoří. Snad ráno budeme mít výsledek. Pakliže to opravdu zlato je, nechám šerifa vyklejmovat celé území nálezu a ihned tam zřídím kancelář města, v které si můžete zakoupit vámi určené území, a banku, kde vám rádi zaplatíme našimi za zlaté valouny."

 Potom se starostou odmlčel a bylo vidět, že si přeje, aby to tak dopadlo a zlato bylo pravé. Potom by mohl ihned na místě nálezu založit a osídlit nové město.

 Jeho rozjímání přerušila až otázka vyřčená hráči: "Víme, kde je nález, ale jak se dozvíme, že zlato je pravé?"

 Starosta pokračoval:

 " Pokud zlato bude pravé, ihned sem pošlu v ranních hodinách šerifa a ten potvrsí pravost nálezu výkřikem ZLATO! Ti z vás, kteří na naleziště přiběhnou první, mají možnost si k těžbě vybrat ty nejbohatší klejmy."

 Potom odešel a my užívaly večera, abychom znaveni zalehli do peřin luxusních pokojů a usnuli.

 Netrvalo dlouho a než nás začali olizovat první paprsky slunce, vzbudil nás strašný řev: "ZLATO!" Nežli jsme začali cokoliv vnímat, už na chodbě slyšíme dusot kroků, rozrážené dveře bouchající o stěny a my chápeme, že pokud tam nebudeme co nejdříve, nemůžeme zvítězit. Jen tak narychlo obouváme boty a už na drtí stromy svými větvemi, jak z kopce sbíháme k potoku, kde někteří už rýžují.

 "Kde se dá koupit Klejm?" Křičíme na už šťastné zlatokopy a ti ukazují na jedno místo s nápisem ŠERIF.

 U této cedule už vidíme chlapa s hvězdou na hrudi a za chvilku nám říká pravidla těžby a přiděluje klejm. Vážnost jeho slovům dodává puška, kterou drží v rukou.

 Neleníme. Za chvilku už stojíme po kolenou ve vodě a vybíráme zlato rukama. Škoda, že nemáme holinky, nebo rýžovací pánve. Kolem nás chodí spokojený starosta se slovy: "Banka je již otevřena." Nedbáme jeho rad a jako smyslů zbavení bereme zlato z potoka.

 Ano. Zlatá horečka jak má být. Vždyť před půl hodinou jsme ještě spali. Teď promrzlí házíme z potoka zlaté valouny a jsme šťastní.

 Jak to, že naši sousedi mají rýžovací pánev? Kde ji vzali? Kde vzali lopatu? Oni snad mají v těch hrnkách teplý čaj. To jsou otázky, na které nedokážeme odpovědět a jen němě na sebe koukáme.

 "Vemte zlato a jděte do banky." Ozvala se rada od vedlejšího klejmu.

 Tak ihned činíme a přicházejíc s hrstmi zlatta k chatrči pod názvem BANKA se nám rozsvítily oči.

 Nejen banka, kde nám bankéř skrze váhu vyplácí peníze za zlato, ale vedle je další nápis - OBCHOD. Starosta nelenil a je vidět, že se založením a osidlováním nového města to myslí vážně.

 Za obdržené peníze nakupujeme v obchodě spousty potřebného nářadí a fofrem do potoka.

 "Kupte ještě jeden klejm, ten náš už je skoro vybranej." Ozývá se hlas jednoho z nás a záhy přikupujeme další území, kde zahajujeme těžbu.

 Už máme spousty zlata. Šerif, jeho pomocníci a starosta se potutelně usmívají a jsou rádi, že vše funguje.

 V klejmech je toho již málo a tak skoro paběrkujem. V tu chvíli prochází kolem šerif a říká: "Dejte si pozor, někdo začal v obchodě prodávat zbraně." Nevěřícně na něj koukáme. Co to má být?

 Šerif odchází a my spěcháme do obchodu zeptat se na další podrobnosti. Obchodník nás vyslechne a z pod pultu nám dává vybrat z mnoha pistolí. Jsou sice drahé, ale po poradě si odpustíme nákup oběda a pořizujeme krásný kolt. K této zbrani dostáváme ještě návod, jak zbraň funguje:

A - Tato zbraň má dostřel 5 metrů. V této vzdálenosti vás musí všichni, koho ohrožujete, naprosto poslechnout.

B - Šerifova puška má dostřel 10 metrů a je silnější něž ta vaše.

C - Krást se nemá, ale loupež k osidlování patří.

 Dočítáme návod k použití, nenápadně schováváme zbraň za mokré zablácené tričko a jdeme udělat poradu do lesa. Na našich tvářích nesmí být znát záludnost naší myšlenky. Jdeme přeci loupit.

 Plán je na světě a již máme první úspěchy. "Chudáci, museli nám dát všechno" Ale i toto je zlatá horečka.

 Naše nadšení prolomí až výkřik: "Stůj, ani se nehni!"

 Strnulí jsme pozorovali šerifa, jak na nás za stromem míří svou puškou a jeho pomocníci už nás prohledávají. Samozřejmě, měli jsme celý lup s sebou a tak jsme odvedení k místní věznici a starosta říká: "Budete souzeni. Škoda, že zde nemáme kněze"

 V tu chvíli se zvedá jeden ze zlatokopů, přichází ke starostovi a nenápadně ze zadu říká: "Jsem reverend Ros a těmto nešťastníků dám rozhřešení. A pokud mi město přispěje na můj svatostánek, budu zde rád zastupovat boha."

 Všichni pořadatelé v tu chvíli umírají smíchy a staarosa dává ihned na vývěsku města:

STAVBA KOSTELA - 100 dolarů

NASEKÁNÍ DŘÍVÍ - 50 dolarů

 Zlatokopové přestávají těžit a začnou vydělávat prací. (Vždyť za peníze si můžou koupit oběd, rum, čaj, cigarety, doutníky i pamlsky) Ještě asni nesnídali. Pohltila je zlatá horečka. Mají hlad a jsou mokří.

 Z jejich rozjímání je vyruší výstřel šerifovy zbraně, za kterým následuje výkřik: "Soud začíná!"

 A právě starosta, šerif a v neposlední řadě reverend Ros odsoudily zločince k nuceným pracím ve prospěch města.

 Kdežto za kopcem, když zločinci začali připravovat dříví, se prochází neznámý lovec a říká: "Někde zde je zlatá žíla. Vím to, mám po dědovi tuto mapu."

 Strhává se nová zlatá bitva mezi zlatokopy a každý z nás se naží, aby ji našel jako první. Už jsou v oběhu spoustu pistolí a hra nabírá na obrátkách.

 Šerifovi pomocníci nestíhají řešit udání od zlatokopů. Situace je neúnosná, už to snad hraničí až s válkou.

 "Zlatá žíla! Máme to!" Jedna skupina skutečně žílu našla, ale to nestačí. Musí jí ihned zaregistrovat v bance. Než se tam dostala, mnoho zbraní se blejsklo vzduchem. Ale dokázala to.

 Jsme unavení. Byla to celkem legrace. S těmito slovy scházíme z kopců do údolí, do našeho nového zlatého městečka a na rtech nám sedí únava a úsměv.

 Teď se asi najíme a půjdeme na hotel.

 Už stojíme před bankou všichni a starosta městapronáší řeč:

 "Děkuji všem osadníkům, že jsme mohli díky vám vybudovat nové zlaté město. Bannku, obchod, věznici, kostel i šerifovu služebnu.

 Mám však taky jednu špatnou zprávu. Tam jak jste se ubytovali včera a ráno jste v zápalu zlaté horečky nechali všechny své věci došlo k požáru. Celý hotel shořel. Něco se nám podařilo zachránit. Vaše oblečení, spacáky a nějaké jídlo.

 Netruchlete však, máme zde naše nové město a vše, co jsme zachránili si můžete zakoupit za naše peníze zde v obchodě."

 Potom odešel a my mlčky nevěříc stáli na místě jeho proslovu.

 Ožívaly otázky:

 "Ty vole, já myslel, že je konec a my vyhráli"?

 "Kde budeme spát?"

 "Nebude pršet?"

 Ale to už obratný městský obchodník vykládal na svůj pult stany, spacáky, deky, ešusy, světla, sekery a pily, hřebíky a lana.

 A my pochopili, ono to vlastně začalo.

 Ceny byly poněkud vysoké a my začali počítat na co máme. Ihned jsme začali prodávat naše zbraně zpět do obchodu a kupovat potřebné k přežití.

 Najednou se objevuje nová cedule - byla to vývěska města:

 Kdo postaví:

svůj stan dostává 100 dolarů

osvětlení města dostává 500 dolarů

Licence na:

hopsodu 2000 dolarů

bordel 5000 dolarů

kasino 5000 dolarů

 Vše jsme záhy pochopily a do večera jsme se nezastavily. Stany rostly jeden za druhým v krásném půlkruhu hned vedle kostela reverenda Rose. Celé město osvětlovaly petrolejové louče a uprostřed byl připravený oheň. Nakoupily jsme si v lesním obchodě oběd a kafe a ani jsme si nevšimly, že už je večer.

 Večer v nově osídleném zlatokopeckém městě.

 Po večeři jsme se šli ubytovat do našich plátěných přístřešků a ti bohatší v záři loučí začali lákat do svého nového salonu a prodávat zlatokopeckou kořalku. Starosta zapálil oheň a rozezněly se kytary.

 Byl to dlouhý den. Ale úplně plný. U ohně se povídaly zážitky z celého dne a samozřejmě padla i otázka: "Hele, co byste dělali, kdybychom těmi zbraněmi ovládli město my a zajaly jsme šerify?"

 Starosta se jen usmál, vyndal z kapsy modrou hvězdu s papírem, na kterém bylo napsáno:

 Toto je modrá hvězda kavalerie. Ta vás právě obsadila a vše se vrací zase do původního řádu.

 To nás rozesmálo a bylo vidět, že kutečně mysleli na všechno.

 Starostou města nebyl nikdo jiný, než náš kamarád Roman Kindiuk (Fík). Tímto mu za všechno děkujeme a tento článek mu věnujeme k jeho padesátým narozeninám.

 P.S.: Fíku, fakt to bylo dobrý. I po těch letech jsem to napsal na jeden zátah a ani jsem na nic nezapomněl.

Márty