Letní tábor

Je pěkný slunný podvečer. Sedím v kavárně u venkovního stolu a vzpomínám. Kolem mě jezdí parníky a mé oči skrze ně hledí do dálky někam do našeho údolí. Tam kde jsme před třemi týdny závěrečným ahoj opustili náš tábor.

   Jaký byl?

Nedokáži odpovědět ve svých skoro padesáti letech na tuto otázku tak, abych oslovil pravdivě průřez všech generací, kterých se tábor týkal.

   Dovolte mi prosím vrátit se v čase a napsat hodnocení formou dopisu domů z mých deseti let mým rodičům, kde komentuji pocity z letních prázdnin.

Já – Martin člen středních kluků ze Sedla 2013 mým rodičům:

Ahoj mami a tati, počasí nám strašně přeje. Pršelo jen 3x za tábor. Sluníčko svítí pořád a my se koupeme v přehradě, co jsme si s klukama postavili. Mám tady hodně kámošů a jsou supr. Vedoucí s námi pořád něco dělají a je celkem legrace. Čerňáci nás pořád otravují, ale nedáme se, bojujem. Včera jsme v noci obsadili celý jejich tábor a zahnali je do potoka (to vysvětlím až doma). Máme dnes zase službu. Představte si, že tady vaříme sami. Někdy je to celkem dřina (hlavně nádobí a dříví), ale vše se dá jíst a byli jsme i pochváleni. Jen ty noční hlídky! Já vím je to nutné. Máme tady čtyři strážní místa, kde jsou polní telefony, a když nás někdo napadne, můžeme vyhlásit signál „Mejdlo“. To je poplach. Právě teď jsou dvě v noci a já s Mirkem hlídáme. Od oběda jsme si přihřáli polévku a jsme nacpaný. Už musím končit. Zítra máme Sedlo hledá talent a já s Mirkem musíme nacvičit scénku „Ty si snad děláš kozy“.                                                                                                                                             Ahoj Martin

   V tuto chvíli mi dovolte se posunout v čase do Martina praktikanta, který píše své přítelkyni z tábora:

Čau Jano, zdravím ze Sedla. Vše v pohodě. Počasí je super. Děti jsou dobrý, máme čtyři skupinky a já se starám o dvě, tedy když tam není vedoucí, který je každý druhý den ve službě. Moc tady nespíme. Tedy pokud něco neutrhnu přes den. Pařby taky moc nejsou, nějak na to tady nemáme. Starej pořád po nás něco chce a dost prudí. Musím končit. Včera jsem měl udělat dříví, to jsem nějak nestihnul a on to teď zjistil a jde sem.                                                                                                                              Zatím ahoj Martin

   Další posun v čase mě dostal do věku vedoucího a píši svému zaměstnavateli:

Dobrý den pane Novák, zasílám pozdrav z dovolené. Předem bych chtěl ještě jednou poděkovat, že jste mně uvolnil. Je nás tady málo. Další naši kamarádi tu možnost nezískali. Ano vím, musím odjet na pár dní (snad to tady beze mne zvládnou). Ostatní kluci sem jezdí jen jak je to možné (to dost pomůže, ale stejně nestíháme). Děti jsou bezvadný a vytvořili skvělou partu. Dovolená končí v neděli, tak se v pondělí v šest ráno zase uvidíme.                                                                                                            Děkuji a nashledanou Martin

   A v poslední řadě píše Martin jako Martin ze svého skutečného věku právě sem na tyto stránky. Na stránky Lesního tábora k reportáži z akcí o táboře 2013 z funkce hlavního vedoucího:

Ahoj všichni. V minulých dopisech jsem použil průřez věkem všech účastníků tábora. Dovolte mi v tomto postupu použít i názor můj osobní v tomto čase. Prošel jsem všechny věky předešlých dopisů. Stál jsem na nástupech ve všech dobách a funcích. Smál jsem se na mnoha táborech a mnohokrát se mračil.

   Je to skoro celý život, který mi dává smysl. Jsou to hodnoty poznání, které se snažíme předat dál. Je to bohatství ducha hravosti, čestnosti a umu.

   Na základě tohoto vzniklo mnoho pravidel, které ctíme. Je to duch tohoto tábora. Je to něco, co je v nás. Já ze své funkce a přesvědčení jsem strážce pravidel, které jsme uznali a označili za naše.

   Nikdy nevím jak hodnotit právě skončený tábor. Nechci, vždy nikoho urazit nějakou kritikou (vždyť jste sem přeci jeli dobrovolně za cenu svého volna). Je to těžké. Obracím se vždy pro zviditelnění mého názoru na jednoduchou poučku, kterou jsem četl v článcích od Jardy Foglara.

Jaký byl tento tábor?

1. Vidím rozbitou lavičku. Kluci jí druhý den opravili. (tábor za jedna)
2. Vidím rozbitou lavičku, nic se neděje. Říkám klukům, ať to opraví. Druhý den je všepořádku (tábor za dva)
3. Vidím rozbitou lavičku, třetí den říkám klukům, ať to opraví. Čtvrtý den se ptám, proč to není? (tábor nic moc)

   Vím je to těžké hodnotit něco podle vzorce, který je padesát let starý. Je to generační problém? Jsme jinde nežli následné generace? Hovoříme jiným jazykem? Opravdu nechci nikoho urazit. Ale při svém věku vzpomínám na tábory, kdy by jsme byli schopní se rvát za naši myšlenku a ideály. Proč dělat kompromisy? Né! Nezlobte se na mě, ale já už jiný nebudu. Podařila se strašně dobrá věc. Máme nový tábor. Nový tábor se starou a dlouhou tradicí. Při úctě k této historii. Jsem strážce pravidel, na kterých jsme se domluvili, a tyto vyžaduji. Jsem to já, a jak to vidím, už se to nezmění.

V tomto příměru se mi zviditelnil v hlavě článek, který byl napsán někdy v osmdesátých letech v časopise Hory. V tomto časáku byla kritika na známého cestovatele Jaroslava Pavlíčka, že co blbne s tepelnou izolací za polární kruh, nacpat si pod oblečení noviny, že prý existují mnohem dokonalejší izolační materiály. Že se zbláznil. Mnoho kritiků se zde mělo potřebu vyjádřit a zviditelnit. Jardu to nechalo celkem v klidu. V dalším vydání onoho časopisu se k tomuto vůbec nevyjadřoval ba naopak vydal článek „Jak zabít ledního medvěda pomocí hůlek a lyží“. To už zůstalo zcela bez komentáře.

   Jen se zamýšlím nad jmény oněch kritiků? Nevím. Vím jen, že Jarda Pavlíček dostal naší zemi jako třetí se stálou základnou za polární kruh.

   Ale zpět k nám. Tábor byl dobrý. Snad jenom věta v povinnostech „není ostuda, když někdo udělá něco sám od sebe“. Pak se dostaneme ve Foglarově hodnocení za jedna.

Slunce už zapadá a parníky plují dál. Ale já koukám skrze ně. Tam kde se směje spousta dětí.

Zatím ahoj Martin (46 let)