Letní tábor

   Touto větou jsem minulý rok začal mé hodnocení tábora 2013. Dnes sedím v tuto chvíli na stejném místě, kolem mne zase jezdí parníky a já skrze ně nekoukám někam do dáli až do našeho údolí. Sedím a koukám ještě mnohem dál.

   Poslední reportáží z tábora jsem vás žádal o povolení vrátit mou osobu v čase a měl jsem potřebu napsat pohled na tábor 2013 očima Martina v průřezu jeho časem, který strávil na táborech. Jako dítěti se to líbilo moc. Jako prágoš jsem trochu cítil laxnost a nezájem a jako vedoucí jsem byl rád, že jsem vše na kraji svých sil zvládnul, jelikož jsem toho měl strašně v práci a nemám možnost to odložit. Psal jsem v této reportáži i Foglarovo hodnocení, kterého se držím do teď, jelikož jsem nenašel lepší měřítko.

„Ano, loni!“

Vzpomínám. K závěru jsem psal „ nezlobte se prosím na mě já už jiný nebudu“. Reagoval jsem na přísné hodnocení vycházející z mého úsudku se vzpomínkou na pravidla našeho tábora, na listinu hledačů lesní moudrosti a v neposlední řadě na srovnání s dobou předešlou vzpomínkou na tábory prožité dříve.

   Znovu teď žádám o povolení skrze pohled do dálky. Hledím a spatřuji někde v mlze tábory, jenž jsou v době před třiceti lety. Je tam dvacet dětí. Dva oddíly. Každý druhý den mají službu a za tuto musí vyrobit dvacetkrát tolik dříví než letos v Sedle. Po tomto mají noční hlídku. Jak dohlídají, mají den na táborový život a ráno znova do služby. Jezdí každý den s dvoukolákem 2 km pro nákup potravin. Během tábora ještě všichni pomáháme lesákům s výsadbou stromků. Né! Není to legrace. Tak to opravdu bylo. Vracím se nyní před 20 let, kdy na táborech bylo běžné uklidit od odpadků les a ctí bylo udělat něco nezištně pro druhého. Byla to krásná čestnost myšlenky jenž zvýrazňoval znak na našem krku. Tato doba byla pro mou osobu symbol něčeho čestného, něčeho čistého a bohatého.

Zde jsou kořeny mých vzpomínek. Kořeny s kterými spojuji vždy srovnání, když se ptáte „jak podle tebe dopadl tábor?“ Já v tuto chvíli mám spojení s tímto místem prožitého a s srovnání s dneškem k porovnání.

   Stojím, přemýšlím a je mi těžko říci „pamatuji si na něco co říkám, že bylo za jedna“. V mysli mi ale projede myšlenka, že se mě ptá někdo, kdo tam nestál. Někdo jenž pro letošní tábor udělal mnoho a chce právem slyšet ocenění. Já tam stojím a chci říci „jó, bylo to super, byl jsi dobrej a všichni si toho ceníme“. Potom se zase vracím myslí před dvacet let a v očích těch, jenž byli na tomto místě vidím, že vytvořili dvakrát tolik věcí. Ptám se, můžu tedy říci, že to bylo za jedna?“ V loňské reportáži říkám „Ne! Já už jiný nebudu. Ne!“

   Letošní tábor mě dost poznamenal myšlenkou z večerních porad. Kolikrát jsem mlčky poslouchal diskuzi o problému. Měl jsem někdy jiný názor a byl jsem rád přítomností této rozmluvě a tak jsem do toho nezasahoval. Mlčky jsem si říkal „tomuto asi už nerozumím“. Bylo to něco odjinud. Zarážející a přesvědčivé bylo, že na toto mnoho z nás přikývlo a bylo jasné, že jen já jsem ten, co nechápe. Říkám si je to trochu dál. Dál než před dvaceti lety. Nemůžu přeci vše hodnotit srovnáním pravděpodobně nesrovnatelného. Sedím, přemýšlím a poslouchám. Toto mé zamyšlení utvrzuje Johanův příspěvek do diskuze v poradě. Směřuje jek k mladší části diskutující jídelny. Hovoří o holinkách. Vypráví, jak se střídal s Fotrem do pěti do rána a obraceli mokré holiny k usušení na polňačce. Nikdo jim to neříkal. Bylo přeci jasné, že děti v boji prošli bahnem nebo spadli do potoka. Měli mokro a sami s tím nic dělat nemohli. Kluci to suší. Nespí. Nenaříkají únavou. Berou to jako naprostou samozřejmost. Ostatní to vidí a beze slova druhý den nahradí jejich povinnosti svou pomocí. Děti si cení suché boty a dělají vše pro to, aby někam nespadli a tímto nepřipravili klukům další bezesnou noc.

   A tímto jsem u jedné věci. Doba je jiná. Jiné okolnosti, hodnoty, rychlost. Nechci hodnotit, zda je to lepší nebo ne. Vím jen, že je to jiné. Dnes je dětem jedno, zda jim někdo sušil boty celou noc. Nezlobme se na ně. Doba je jiná.

   A tímto zamyšlením se táži v průletu časem vzpomínkou. Je dobré hodnotit dle stejných pravidel? Stojím, vše se ve mně vzpouzí. Vím však, že je to trochu jinak. Ano, trochu. Stojím v kuchyni a hledím na denní rozvrh a jsem potěšen. Né tou změtí čísel, ale včera si na něj někdo svítil zapikem a zcela spálil krycí fólii. Dnes je tam nová a já nikomu nic neříkal. Foglar by přece vykřikl za jedna.

   Hledím na Karlíka s Johanem jak pořád něco vytváří a budujou. Vše je hotovo a funguje to.

Sjů mlčky organizuje vše co je potřeba. Mlčky tvoří spousty mravenčí práce, stránky, fotky videa, milióny dopisů, povolení, stany, opravy všeho, jejich vyzvednutí, skenování a přepisování a opravování všeho co je napsané. Bez tohoto neviditelného by jsme byli někde hluboko na začátku v troskách.

   Klára vrhající se naplno do malých dětí, ale s pomocí o niž nikomu neříká směrem ke koníkům. Foglar by křičel „jedna“.

   Anča, Martina, jenž říkají pomůžeme. Jsme strašně rádi. Jsou skvělé a mnoho udělaly. A náš Franta. Muž svého názoru a přesvědčení. Tímto je skvělej. Bojuje za svůj oddíl. Udělal rovněž mnoho. Krišpa přichází, mám ho rád, vzpomínkou je pořád stejnej. Je to prostě Krišpa. Děkujeme Lence a Petře za maximum pomoci. Děkujeme klukům Majkl, Fotr. Přichází a svým programem a pomocí patří nedílně mezi naši partu. Dále přijíždí Verjak. Jak trefné. Ihned si jí vybírá smyčka času a vrací nás tímto o mnoho let zpět. Verjak je zde a v tento okamžik máme možnost znovu hovořit a spatřit paní Zámků. Stejně krásnou a milou. Děkujeme.

   A v neposlední řadě zde stojí někdo nejpodstatnější. Jsou to právě naši praktikanti. Ti, jenž jsou právě překladatelé naší myšlenky mezi řadu dětí. Ti, jenž udávají neformální tón legrace. Legrace, jenž vyplňuje rytmus tábora v době klidu zbraní. V době volných chvil. Jsou to oni. Ti, jenž překročili pomyslnou hranici mezi našimi věky. Dostali se za pomyslnou čáru dospělosti. Mnozí z nich si toto neuvědomují. Jiní zase tomuto kladou velký důraz. Tato věc se jim nedá vysvětlit. Oni sami musí k tomuto dospět. Tato čára je jen na nich. S touto hranicí je možno udělat cokoli. Dá se posunout třeba až do nekonečna a nebo jí ctíme někde v minulosti daleko za našim věkem. Každý z nich toto pojal po svém. Byli, ale každý v jejich zamyšlení z této hranice skvělí. Snažili se udělat vše potřebné.

   Ano v tomto zamyšlení mne to vrací zase zpět do let minulých. Vzpomínám na nás v jejich rolích. Vzpomínám a vím, že to bylo jinak. V těchto funkcích jsme bojovali o to, co každý z nás vyrobí a jak to bude vést. Ale jak jsem řekl na začátku, nechci srovnávat. Je to někde jinde. Jinde, ale je to dobrý.    

   Nesmím však v tomto souhrnu zapomenout na hospodáře. Vše fungovalo skvěle. Mirda, Luděk a Matouš. A právě Matouš to byl stínový hospodář našeho tábora. Nikdo ho tam neviděl, avšak jeho prací se ukázala svou podstatou jejich funkce, hospodář – hospodařit. S Luďkem jsem si v jednom konfliktu vysvětloval, že jeho zájem nelze povýšit nad zájem všech. Toto vycházelo z mého přesvědčení a jako mluvčí naší skupiny jsem to musel povědět nahlas.

   Ale zpět k tomu co zde píši. Nemůžu srovnávat nesrovnatelné. Jsem rád. Spousta lidí udělala spoustu věcí, o které je nikdo nežádal. Chtěli to a prostě to udělali. Je mi z toho strašně pěkně. Jsme na čtvrtém Sedle a kolem mě slyším hlasy „Tohle bylo nejlepší“. Zamýšlím se. „Ano, mají pravdu“. Tento tábor byl opravdu povedený. Neberu v potaz dotazníky od dětí. Neovlivňuji se řečenou chválou ani sms od rodičů.

   Opravdu se nám to povedlo. Já si to užil. Děti dle sdělení rovněž. Věřím, že i vám se tábor líbil.

   Teď již nesedím na nábřeží, kde jsem začal tuto reportáž. Již se setmělo a již nevidím parníky. Sedím pod lampou a píši. Kdysi jsem napsal jednu reportáž pod názvem „Zvláštní vlak“. Byl to příměr našich táborů k jízdě parní lokomotivy. Ta jela velmi rychle. Rychle proto, že kdo šel kolem mlčky přiložil do kotle. Nechtěl slova díků. Nikomu o tomto neřekl. Jen prostě mlčky přiložil.

   Na letošním táboře mlčky přiložilo mnoho lidí. Já to vím. Vím, náš vlak začal zrychlovat. Budem zase chvíli opojeni z pocitu, že nám vlají větrem vlasy?

Zkusme to. Jsme přeci již strašně rychlí.

Tábor byl supr. Všem moc děkuji.

Márty

JOHAN KOMENTÁŘ:

Ahoj Márty.

Po přečtení této reportáže jsem si uvědomil, že jsem se Tě neměl ptát hned po táboře " Jak se tábor líbil Tobě?" . Teď je mi jasný, že Tvůj názor musel uzrát.

Taky si pamatuju naše tábory před 20 lety. Když jsem byl poprvé jako dítě a další rok jako praktikant. Vzpomínám na to do teď.

Přitom co tyto řádky píšu, tak vzpomínám na Vořecha. Nikdy jsem si to neuvědomoval, ale on byl ten, kdo dokázal propojit lidi ze svého okolí. Vždy uspořádal nějakou akci, ať jen zábavnou nebo nebo nějakou brigádu. Po jeho odchodu se tato skupina zcela rozpadla.

Je to příměr, k tomu, že Ty jseš tento náš spojující článek. V momentě, kdy už Tě přestane bavit neustále někomu vysvětlovat, věci, které by měli být samozřejmostí a zanevřeš na ty lidi, tak to dopadne jako s partou okolo Vořecha.

Není to s Tebou občas jednoduchý, máš občas nekompromisní jednání. Po odchodu z Čeřína a příchodu do Sedla se se něco změnilo. Do letošního tábora jsem nevěděl co. Podle mě zde nebyli děti i část vedoucích a prágošů připraveni. Co mě v tom utvrdilo, byla návštěva v letošní Lečici. Vyděl jsem tam oddíl velkejch dětí, Kteří měli moudrosti z Čeřína na krku a vše co jsi je naučil jako malé v Čeříně, dělali naprosto automaticky. Jsou to děti, které mají tyto dobré základy a předhánějí se kdo bude lepší kápoš družinky, kdo vydrží déle lasovat a kdo udělá lepší slavnostní oheň. To co píšeš, že je to teď prostě jinak a jsou jiné hodnoty, tak to asi trochu bude pravda. Po táboře se neustále bavíme s Klárkou o jejím letošním oddíle. To jsou ty správný kluci a holky, který maj našlápnuto bejt ty správný kápoši družinek. Samozřejmě nemůžu opomenout i další jedince z řad dětí,
kteří jsou taky naprosto super a nedovedl bych si tábor bez nich představit. Ale jsou to jedinci a neutvoří celek. Až nám tyto děti dorostou, tak jsem přesvědčený o tom, že to bude ten správný stav, kdy se budou předhánět, kdo je lepší v táborovejch dovednostech atd. a bude to ten pocit, pro nás jako vedoucí, že je dobře, že jsme se na to nevykašlali, a že to mělo smysl.

Já Ti chci za sebe (možná i za některé ostatní) poděkovat, že jsi byl na nás přísnej a důslednej v dodržování táborovejch pravidel a odchoval jsi ze spousty lidí kvalitní táborníky. Je mi ctí účastnit se tábora pod Tvým velením.

Teď to bude rok od roku lepší, podle toho jak nám budou dorůstat děti. Za chvilku to bude zase ta parta dětí, která nám dává tu sílu vymějšlet pro ně pořád něco nového.

Už se těším na další tábor.

JOHAN