Letní tábor

Tento článek nemůže mít jiný název než Želva! Hele vole, Želva!

   Ale jak to vlastně bylo? Začalo to v hospodě na srazu. Majkl začal prosazovat „ potřebujeme ty kleště na pražce“. Moc jsem nechápal proč, ale bral jsem jeho zkušenost z pražcové čety a musel jsem souhlasit. On je nakonec přeci sehnal a v pátek předhodil na stůl obrovská železa, která slouží k nošení pražců. Pokyvovali jsme hlavou a čekali, co dokáží. Vždyť právě v sobotu musíme odvozit a usadit na místo pod stany právě přes 70 pražců.

   V pátek večer standardně proběhla oslava znovuzrození nového roku na naší louce a všichni se smáli až dlouho do noci. Tuto oslavu přerušily první paprsky slunce a bylo jasno. „ Jdeme na to“. Počasí neuvěřitelně přálo a bylo úplné sucho. Toto nám umožnilo svézt nespočet železničních podkládek přímo na jejich místo. Bereme zázračné železa a začínáme jimi svírat ony pražce. „Funguje to“. Jásáme a děkujeme myšlence promyšleného.

   Stěhujeme dřeva na jejich místo a odstraňujeme poškozené staré chodníčky a lávky. Jsou nahrazeny něčím, co vydrží věky. Ano, jsou to právě pražce. Naše vozidlo je plněno starým dřívím z chodníku a odvážíme jej k dalšímu zpracování ke Sputniku (ohřívadlo vody do koupelny).

   Najednou ke mně přichází Sjů a říká: „Pojď se na něco podívat“ Nevěřím. Trochu mám obavu co bude? Co ukáže? Zuzana se v pokleku dobývá do hromady listí na zemi a za chvilku z něj vytahuje něco, co svírá v dlaních a ukazuje nám to.

Želva!

Ty vole to je želva. Nevěřícně zíráme na předmět, jenž svírá v dlaních a opravdu, v tomto spatřujeme želví tělo, jak spí ve svém krunýři. Želva! To je želva. „Kde jsi to našla?“ všichni se ptáme. „Támhle pod tím chodníčkem. Ona tam byla přes zimu“ Kroutíme hlavama a naším zamyšlením projede jediný myšlenka „Ondřej!“ Ten až se dozví, že je tady želva překope celé naše území, aby jí ulovil. Smějeme se z této představy, ale zpět do práce. Chodníky jsou odvezeny a skupina strážců roviny usazuje pražce pod stany, aby děti nespaly z kopce.

   Slunce pomalu zapadá a je již hotová nová cesta ke studánce a místo pro deset stanů.  „Pojďme! Už to zabalme“ najednou se ozvalo. (samozřejmě jsme to vyslovili trochu jinak). Vaříme večeři a pozvolna se roztočila pračka. Jsme však znavení a večer připomíná spíše zamyšlení skupiny důchodců nad životem. Ano! Zbytek sil jsme věnovali k přezkoušení Franty o cenách zboží před dvaceti lety. Pračka pomalu otáčí svou klikou. Jdeme si lehnout do polární zimy. „Kosa jako prase“ opravdu je pod nulou.

   Ráno po snídani rozebíráme ještě chodník od stožáru k můstku, ukládáme jej na dříví a kluci usazují pražce. Louka je rozryta od prasat a přemýšlím, jak bude nadávat Střihoruký Edvard, až jí za čtrnáct dní bude sekat. Zajíždím tedy k hromadě pražců a pomocí provazů upevňuji jeden z nich za auto. A již co by bránou vše srovnávám. V mezičase odvážím oktávkou chodníky, jenž skupina rozebíračů naložila a pomalu se rozhlížím po tábořišti. „Je hotovo. Máme to!“ Balíme naše věci a skláníme se vynálezu, jenž se jmenuje „ kleště na pražce“. Jedeme pomalu domů.

   Ale! Ta želva. Byla tam opravdu želva. Tato skutečnost pomalu přehlušila vzácnou návštěvu Jarky, které již každý z nás přezdívá „Jarka Bábovka“. Je to místní dáma, jenž nás vždy navštíví s voňavou bábovkou. Je to moc milé.

   Já si to moc tento víkend užil a už se těším za čtrnáct dní na Megabrigádu.

Márty