Ahoj kluci a holky. Právě je pondělí po brigádě. Všichni jistě ještě rozcvičujeme polámané tělo a vzpomínáme.
Byl to právě Seveřanův zázrak, který někdy před týdnem odhalil tajnou zprávu pod heslem „Pražce“.
Tím se vše dalo okamžitě do pohybu. Zorganizovala se dvě auta a už v 7.00 h ráno pátečního dne, nakládaly onu podložku pod novou boudu na táboře.
Johan tohoto času dovařuje 35. metr sváru, jenž vytváří novou polňačku a nakládá na vlek jím opravený bagr (poslední naší záchrany). Majkl shromažďuje měřící techniku a všichni ostatní masírují své svaly.
Já s kolegou Škubou, vyrážíme tedy pátečního rána naloženi nespočtem dřev a pokračujeme do údolí. Je po lehkém dešti a máme hrůzu, zda po složení vyjedeme náš kopec.
Toto se za okamžik zjevuje jako reálná hrozba a oba spatřujeme problém. Iveco klouže. To je malér, má totiž pokračovat ještě pro jednu fůru do Prahy.
Říkám Škubovi: „Naše jedná možnost je oktávka.“ Ten na mě kouká a myslí si něco o bláznovi. Nehodlá mi ale odporovat a za okamžik zapřaháme královský vůz před Iveco. Dějí se strašný věci. Vše se houpá, trhá a bláto lítá kol obou vozů. Ale pozor! Jedem! Jedem a stoupáme kopcem až na vrchol. Iveco docílilo asfaltu a ihned jej odvazuji. „Jeď! Máš málo času. Jeď!“ Kamarád mě tedy opustil a já sedám do tranzitu a jedu pro fošny na místní pilu. Vše jsme tímto zvládli a zcela osamocen začínám vytyčovat a značit místo našeho nového srubu.
Netrvá dlouho a po Josefovi začínají dorážet ostatní. Johan představuje novou polňačku (moc pěkná práce) a ihned ji zkouší. Kouř z komína říká: „Jsem tady a budu fungovat“ Jásáme a obdivujeme. Bagr zatím vykopal odpadovku i jámu na nový stožár. Děti začínají pomalu vysbírávat prostor od větvi a k tomuto se připojují dospělí.
Začíná pomalu tma a Jídelna, jak již známe, začíná hučet frkama. Přichází Šárka s Michalem a plameny ozařují kávu. Legrace, smích a rychle spát. Ráno přeci začínáme v 9 hodin.
Zvoní nespočet budíků a pomalu se sbíráme ke snídani. Klárka upekla bublaninu a Šárčiny bábovky vybízejí k pochutinám.
Dobrý! Tak jdeme na to. Truhlářská parta je už kompletní. Velké zamyšlení u hromady trámu, ale už se to pomalu rýsuje. „Né! To uděláme jinak!.“ „Né! Takhle.“ Pořád se o něčem radí. Jde přece o hodně. To se ví. Bude se přeci dělat jedenáct konstrukčních áček pro naší novou stavbu. Přemýšlet se tedy dost vyplácí. Nechceme to přeci pořád přenášet a otáčet a přerovnávat.
Systém po druhém áčku je zcela jasný a chráněnka se dostává do sériové výroby. Prostor pro základnu je vytyčený a Majkl (vedoucí party kopáčů) vyndává svůj záhadný stroj, jenž určuje rovinnost. Johan mu spěchá s bagrem pomoct a ostatní svírají lopaty, rýče a krumpáče. Je to hodně hlíny. Otáčím se k výkopu z truhlárny a přeji v duchu ať to zvládnou. Otočím se i na druhou stranu k potoku a musí se pousmát. Tam jsou staré střešní dílce, které má za úkol očistit Martina a Franta. Johan totiž k tomuto přinesl požární benzínové čerpadlo a vše namontoval. Vodu bere z potoka, ta vtéká do čerpadla a ono jí dává strašlivou rychlost a vhání jí do hadice, která je široká jako mužská paže. Chudáci čističi tuto hadci mají nataženou přes ramena a snaží se strašný proud nasměrovat právě na naší střešní krytinu. Vše zvládají a z ošklivých dílců vylézá pěkná část střechy.
Náhle jsem chráněnkou napomenut. „Nečum a makej. Máme toho ještě dost.“ Mají pravdu. Ještě osm dílců konstrukce. Pracujme tedy. Máme další. Hledím na partu u výkopu a spatřuji jejich velký boj s množstvím hlíny. Přicházím tedy k poradě a výsledek je jasný. Jožka jede pro Bobcata.
Josef odjel a všichni pokračují. Střech je již skoro čistá. Další dílec vylezl z chráněnky a všichni směřují pohledy na vrčící nakladač, jak klesá cestou dolů. Majkl vše řídí a Josef nakládá na svou lžíci od stroje první kubíky zeminy. Tu vozí do slavné bažiny před můstkem.
V tento okamžik se stalo něco zajímavého. Toto místo brigády označuji ve své vzpomínce jako bod zlomu. Nejen na výkopu pro základ se vše zrychlilo o ½, ale i chráněnka začala produkovat 2x tolik výrobků, než předtím. Čističi jsou vlastně již hotoví a pravděpodobně všem začalo docházet, že by se to snad i dalo stihnout. Makáme.
Všichni zrychlili zajetou práci a bylo to potěšení koukat se na výsledky. Náhle nás překvapilo pár drobností jenž přišly, jako hrom z čistého nebe. Kopáči nemohli najít odložené lopaty. Chráněnka se netrefovala vrtačkami do šroubů. „Sakra! Co je?“ Ano! Přišla opravdu tma.
Josef rozsvítil světla na bagru a pod vedením Majkla se ukládaly poslední podložky pro Woodstock. Chráněnka dodělala devátý áčko a poklízela nářadí.
Náhle přichází Šárka s Michalem a nám skutečně dochází, že musíme skončit, začíná přeci večerní posezení.
Gothaj tým nás v průběhu celé brigády obšťastňoval jídlem, totéž jsme čekali od Sju s večerní kávou.
Sklenice jsou již na pultu a Zuzana lije hořící plamen a temnou tekutinu.
Vše je vpořádku. Jsme dost unaveni a frky místností létají jen pomálu. Bylo toho dnes opravdu mnoho. A ještě mnoho zbylo na zítra.
Ráno vstáváme v 8 hodin a v 9 hodin začínáme. Říkám a rozhlížím se po srubu, zda mě všichni slyší. Souhlasně přikyvují a všem je jasné, že to musíme zvládnout. Počasí nám strašně přeje. Nesmí pršet, potom to dáme.
Ještě večer se ohlížím za novou polňačkou a spatřuji nahého Johana. V duchu si říkám: „Bratr udělal nová kamna a asi si k nim získal nový vztah“. Né! Chudák makal celý den na bagru a sušil zpocené věci.
Ale teď jdeme skutečně už spát. „Jasan“. Odpovídá již pošesté Luděk. Dám další vyhazovačku a jdu!
Rozmlácené postavy pomalu hrabou svá těla ze spacáků a paprsky slunce jim říkají: „Dnes by to šlo“.
Je snídaně. Všichni máme jasno, co je potřeba, a tak se po skupinkách rozcházíme na pracoviště.
Náhle mě napadá, že vše na opravu střechy bažiny máme na místě (dar od Majkla) a Johan se Škubou jdou navařit novou IPU na střechu.
Majklova parta dělá základu pro konstrukci a skupina z chráněné dílny dotváří poslední konstrukční dílce.
Martina, co by poslední zástupce „Gothaj občerství“, ohřívá a vaří a ostatní vše drtí do závěrečného úspěchu.
Jsou dvě hodiny odpoledne a já spatřuji zcela dokonalou základovou desku připravenou na osazení nedaleko uložených nosných konstrukcí. Za těmito dřevy prosvítá bělostný plášť střechy, jenž očistila skupina Čerpadlo. Vše je připravené. Pomalu vše uklízíme, nakládáme stroje a odjíždíme se vzpamatovat do pracovního týdne.
Vše je připravené. Ano! V tuto chvíli mého psaní pípnul telefon a říká, že přišel mail. Koukám na to.
Sjů píše text, na kterém jsme se shodli. Vy už jste jej patrně také četli. Jedná se o brigádu vztyčení a dodělání naší stavby. Nebude to jednoduché, ale když jsem viděl vaše odhodlání, tak si myslím, že nás už v tuto chvíli nic nemůže zastavit od nového Woodstocku.
Není to přece nějaká stlučená bouda. Je to pořádný zálesácký srub. To nezvládne postavit jen tak někdo. Je to naše vizitka. Vizitka odhodlání. Vizitka oběti. Vizitka dobrého úmyslu. Vizitka toho, co nosíme na krku. Vizitka naše. Vždy když si navlékneš kožený symbol orlích per, tak ti řekne: „Já nejsem ozdoba. Já jsem ty a ty jsi já.“
PS: Ještě jednou všem děkuji za jejich odhodlání. Děkuji Seveřanovi, ten z tohoto způsobil svým konáním lavinu, jenž se už nezastaví. Ještě mi dovolte krátké zamyšlení. Petr říkal, že udělá z tohoto našeho počínání zajímavou reportáž. Možná bych udělal v zamyšlení krátkou anketu.
- – bude supr reportáž s velkolepou premiérou.
- – bude slabší reportáž se slovy nebyl čas vše nafilmovat.
- – bude lehká reportáž doplněná nějakými fotkami.
- – nebude žádná reportáž, doplněná příběhem o strašném vytíženi na škole.
Petře, držím ti i nám palce.
A teď prosím, již musím končit. Čeká mě napsat do kalendáře akcí, co se bude dělat příště. Je to přeci za měsíc a jsme zvyklí na to, že měsíc před brigádou to tam visí.
Ještě jednou všem děkuji
Márty.
