V páteční odpoledne, já, Martina, Roland a Cuba nakládáme vše potřebné ve skladu. Vše je v autě a hurá na tábor. Již vjíždíme do údolí a potkáváme se s ostatními. Auto je vmžiku vyložené a celty uskladněny pod střechou. Pomocí tlaku a tahu dostáváme nemohoucí Iveco zpět na asfalt a jdeme do jídelny. A jak to známe z nespočtu reportáží psaných před touto „ Kecy, legrace, historky“.
Přichází večer a s ním Šárka s Michalem. Kecy a zábava pokračují. Občas nám pusu zacpe výborná bábovka od Šárky. Teď se vše klidní a je určen plán na zítřek. Vše je jasné, kytara a jdeme spát.
Ráno se chopí sekačky Ondra s Matějem a jedou svou nekonečnou cestu po louce. Já s Mišpulí a Danem děláme speciální nástěnky a ostatní nosí a nosí. Nosí a nosí. Nosí a nosí. Seveřan svým odborným okem vyřazuje staré podlážky a nové z chráněné dílny usazujeme na podkladní roviny pod stany. Již je vidět, jak parta železářů pod vedením Johana a Majka staví na dřeva své konstrukce a vyrůstají první stany. Pořád se ale nosí a nosí. Skupina Gothaj čistí a leští veškeré kuchyňské nádobí a dává boudě čistotu nového roku. Táži se v tuto chvíli sám sebe? „Kde je Adam?“ „Ano! V hygieňáku.“ Adam si totiž vzal za úkol osvětlit sprchovací místnost. Tedy jak opustila poslední uložená konstrukce stanu jeho pracoviště a měl tam volno, vše ovládnul. Já jen pozoruji, jak vždy vybíhá rozcuchaný zamyšlený vědec, někam ven a s něčím se tam zase spokojeně vrací. Pozoruji přes potok louku (třičtvrtina stanů již stojí) a vrčení sekačky vedle mě dává louce golfový vzhled. Já a moje skupina věšíme vyrobené. Stany se v tuto chvilku již kompletují. Seveřan vyrábí zbylé poličky a Johan čistí a zprovozňuje studánku. „Ano! Studánka!“ Tu jsme posledně ještě nedodělali. Posiluji svůj tým o zbývající děti a ihned budujeme zábradlí kol pramenu. Vše je hotové a všichni pozorujeme kapradí jenž zdobí prostor přitékající vody.
Tábor již stojí a vše funguje. Jen skupina Rujána pořád něco kutí ve svém houští. Sokol přichází s úsměvem na obličeji a z jeho tváře je zřejmé, že se mu vše podařilo. Jdeme to omrknout. A opravdu! Paráda. Vše svítí. Náhle i rujánisti zvou ostatní ke kontrole jejich výtvoru. Stojíme uprostřed stanu. Hledíme. Koukám, že boční plachty končí 30 cm nad zemí. Říkám si „vždyť přeci tady bude strašně foukat?“ Již to chci vyslovit, ale hned se zarážím a mlčím. Přemýšlím. Vždyť přece ty kluci postavili svůj příbytek na samotné hranici Údolí světla. Tímto je přeci zřejmé, že jak budou ležet na zemi, během noci uvidí veškerý pohyb, jenž kol jejich stanu bude. Tímto drží neustálou hlídku. Jsem rád, že jsem to nevyslovil, s tou výškou. Trochu bude foukat a pár kapek vody je taky nezabije. Jsou to hrdinové.
Je večer a máme vlastně hotovo. Přichází Michal se Šárkou a odměňují nás upečeným (nejlahodnější koláč na světě). Smějeme se, kytara, banjo a pomalu uléháme.
Tábor 2019 již stojí.
Všem děkuji za nasazení a těším se, že si ho užijeme.
Ahoj Martin
