Ano! Co to je za podivný nadpis. Vždyť přeci víme, že nemáme rádi, když nám říkají „Sedláci“. Vydržte! Hned to vše vysvětlím.
Někdy po našem táboře, přišla na „Maxikundí“ (to je výraz pro whatsupovou skupinu hlavních vedoucích) výzva, která strojeně a úředně říkala, zda někdo z ostatních běhů, by chtěl přijet na n
ávštěvu do Velké Lečice. Tato úřednost nás zaskočila a ihned jsme úředně odpověděli.
Dobrý den naši obchodní partneři z dětské zotavovací akce ve Velké Lečici, děkujeme za vámi prezentovanou pozvánku, avšak vzhledem k personálním odchylkám našich spolupracovníků nejsme schopni na toto reflektovat. Chápeme zcela kapacitní omezení a bereme je na zřetel. Pokud by však byla vaše výzva směřována k velké důležitosti , ihned se prosím obraťte na našeho mluvčího J.Tázlera. Děkujeme za výzvu. Žním 2023 ZDAR
Po tom co to odešlo, jsme se rozesmáli. „Ale co teď?“ zamýšlíme se se Sjů. No uděláme to po svém. Říkají o nás, že jsme Sedláci a tak tedy jako sedláci všechny překvapíme. Smějeme se a ihned přemýšlíme o oděvech, nůších, vidlích a traktoru. Ihned všem voláme a domlouváme termín. Vše klape. No ale, jak to udělat, abychom jim nenarušili program? Tak to je přeci ihned taky zřejmé. Ano! Rolík. Rolda se již dva dny v onom táboře potlukuje. Ihned se s ním spojujeme a máme agenta 007 na místě. Ten v noci fotí rozvrh tábora a my již víme, že v pondělí odpoledne je hra pro děti.
To je náš čas. 007 dostává instrukce, ať to nějak zařídí, aby tam byli i vedoucí. Máme vše potvrzené a tuto hru si vzal na starosti Matěj s Lilkou (také naši pomocní agenti). To znamená, že otěže času držíme pevně v rukou a tak jdeme na přípravu.
Cuba jede na Čížovky pro sedlácké kostýmy a nářadí. Já místo traktoru použiju buginu s vlekem. Sjů již nakupuje (naše vypěstované produkty). Jahody, meloun, salám, sýry, ředkvičky, domácí chléb. Pozor! Teď zvoní telefon. Ivan! Nesměle se ptá, co, že jsme jim to vlastně odpověděli. Směji se a vše vysvětluji. Na závěr jsem se ho zeptal, zda alespoň pochopili náš pozdrav „ Žním zdar“, odpovídá, že ne. Směju se a říkám „přeci sedláci“. Teď se směje Ivan. Ale znova do práce.
Už je pondělí ráno a všichni jsme se sešli v Újezdě. Vše nakoupené krájíme a vkládáme do slaměných košů a ošatek. Zuzana přitáhla odněkud ještě spoustu plyšáků a my víme, že to dětem udělá radost. Tak rychle vše nakládáme a odjíždíme směr Velká Lečice.
Cestou se zastavujeme u pole před sklizní a obilím zdobíme naši buginu (to je přeci dost sedlácký). Jdeme na oběd a tvoříme plán příjezdu na louku. Smějeme se. Ivana přivítáme chlebem a solí. „Sakra sůl nemáme“ to záhy Sjů vykřikla. Potom rozjedeme dožínkovou tancovačku. Jak to skončí, všichni se vrhneme k našim košíkům a začneme vše rozdávat dětem. Předáme vedení dožínkový věnec a jdeme na loutkové divadélko. To jsem si vzal za úkol já. Smějeme se a už se nemůžeme dočkat. Pro jistotu voláme našim spojkám a ti nás jistí, že vše probíhá podle plánu. „Tak rychle, jedeme“.
Na tajném místě v Lečici jsme se převlékli a vyzdobili náš dožínkový vůz. Již přejíždíme přes brod a Mišpule v rukou svírá ceduli „Sedláci jedou“, se kterou pochoduje před naší pojízdnou soupravou. Stromy skončili a nám se na cestě otevřel pohled na louku plnou dětí, jenž právě skončili svou hru. „Dobrý, vyšlo to“. Všichni se smějí a my vše dodrželi podle plánu z hospody. Lečičáci vše snědli a vypili a po loutkovém divadlu si odnesli své plyšáky. Potom přichází Cuba a připomíná mi ještě sedlácký pozdrav. Ano, všichni stojíme v kruhu a zpíváme „Takhle jedou páni ….“
Byl to legrační nápad. Myslím, že se povedl. Děkuji všem.
Ahoj Márty
