Ahoj všem. Už zase píši. Píši o našem rybníku. Vše jsme posledně s vypětím všech sil zabetonovali. Zabetonovali a v dešti odjeli. Teď je ale čas další naší brigády a možná čas dokončení rybníku. Vše betonové drží jako skála, ale za tímto valem je pořád fólie, jenž je potřeba zatížit a udělat z tohoto staveniště krásnou cestu kol hráze. Věděl jsem o tom, že to bude zase velmi náročné. V duchu jsem ani nedoufal, že se to dá zvládnout. Neházel jsem však flintu do žita a vše jsem se snažil pojistit a zjednodušit. S Jirkou (bagristou) jsem se domluvil, že nám přiveze štěrk a písek a rozumně jej rozmístí kolem našeho pracoviště. Rovněž přislíbil, že nám dá k dispozici bobcat a bagr. Byl jsem rád, bylo to světlo na konci tunelu. Po drobném výpočtu jsme došli k číslu 45 tun materiálu, jenž se musí kol hráze rozvézt.
Dobrý! Ale sakra, jak tomu ještě pomoct. Rychle jsme se Sjů vymysleli plán a ve čtvrtek před brigádou jsme sbalili naše pracanty a upravili jsme hráz směrem k potoku. Sjů potom umístila veškeré kameny na námi vybetonovanou hráz a kluci je začali rychle lepit. Já musel trochu poupravit nástupní betonové molo a vše se v potu tváře podařilo. Jenom nad námi visela veliká otázka „ Budou pražce?“ Vše se totiž odehrávalo přesně na minuty. Seveřan vše zajistil, Jirka slíbil, že pro ně dojede a Sjů vše koordinovala. Jen tato otázka s pražcema, by bala vlastně na soukromou reportáž. Nechci tím unavovat, vše se zvládlo na jedničku. Sjů mezi pokládkou kamenů pořád někam telefonovala a její úsilí končilo pátečním přívozem onoho posvátného dřeva. „ Supr!“ Máme tudíž vše. Hromady štěrku, písku, pěkné zeminy, pražce na chodníky a travní semeno. Teď je čas začít. Je pro mě těžké popsat každého, jenž stál, jezdil, nosil na svém místě. Bylo to spontální a vše dokonale fungovalo. Popsal bych to jediným slovem „Mraveniště“.
Kolečka se míhala jedno za druhým, bagr pomáhal, kde uznal za vhodné a někdy kolem oběda jsme měli štěrk z krku. Potom se začala rozmísťovat pěkná hlína a znova nespočet mravenčích hrábí se nezastavilo. Pořád na to nevěřícně hledím a právě v tento moment mě napadlo něco nečekaného. „My to snad stihneme!“ Počasí je parádní a pomalu ze staveniště vytváříme park. Opravdu. Odcházím do auta pro pytle a již začínáme zasévat trávu. Johan s velkejma vytvořili lidský pěch a vše zaseté předupali. Stále nevěřícně hledím na naši megastavbu a spatřuji překrásnej rybník uprostřed louky. Majkl se svou skupinou vytvořil schody na molo a chodníčkem propojili Woodstock s můstkem. Dupáči a seči vše opatřili travou a vše strašným úspěchem skončilo. Rybník vypadá, jako by tu stál od jaktěživa.
Pomalu se loučíme s bagristou a já hledím na tři obrovské balvany, jenž vykopal z rybniční jámy. Pomocí jeho stroje je rozmisťujeme k hrázi a kluci již na nich posedávají. „ Máme hotovo“ Je to neuvěřitelné. Opravdu jsme to zvládli. Pořád se nedokáži odtrhnout pohledem na krásnej rybník.
Mnozí již neodolali a začali se koupat. Na vše hledím a v duchu si říkám „ udělali jsme dobrou věc. Ta námaha za to stála“. Pomalu balíme a s pohledem na krásnou vodní hladinu se loučíme. Je tedy ještě pravda, že jsem nejmenoval a zatajil pár drobných detailů, jenž se ještě staly. Poté co nám Jirka složil Seveřanovi pražce a Soky vytvořil rovinou základ pro „ Rybářskou baštu“ tak je tam Majkl se svejma kumpánama ihned osadil. Tahle věc mě dostává k malému šílenství. Je zřejmé, že jí už do tábora nestihneme udělat. Je připravená. Jen to vztyčit. „Márty! Klid, nejde to!“ Pomalu se s tím smiřuji, ale! Ale to molo být musí. Ihned si při odjezdu jdu naměřit kotvící prvky mola a s nákreskem odjíždím domů. Je pondělí a oba se Sjů se shodujeme, že molo je důležité. Ihned odjíždíme pro sudy z inzerce a pomalu kreslíme plánek. Nechci zdržovat podrobnostmi, ale týden jsme na tom makali do skonání. Ještě jsem o víkendu svařil schůdky a molo bylo na světě. Jedeme přece na megaporadu a můžeme ho tam načerno nainstalovat. A co ryby? Ano! Tato otázka také zazněla. Jedeme tedy za Krupicem a vše dojednáváme. Problém je ten, že ty potvory potřebují strašně vzduchu ve vodě, aby přežily. Navštěvujeme tedy obchod pro chovatele a nakupujeme provzdušňovače a spousty hadiček. Vytváříme zařízení, jak jim dáme do sudů vzduch. Máme to! Teď ještě naložit sekačky, sudy na ryby, křoviňák a spousty dalších potřeb k montáži mola.
Je čtvrtek večer před megaporadou a my stojíme před Krupičí farmou. Sudy jsou pomalu plněny rybami a naše hadičky jim dodávají kyslík. Krupice hledí do pár našich nádob a říká „ to je zlý“. Ryby to moc dobře nesnášejí a tak rychlostí je vracíme do sádek. Necháváme si pouze asi 18 macků. Pomalu se odlepujeme od Krupičí farmy a velkou rychlostí jedeme do Sedla. Vzadu vše bublá a Sjů to jistí při zastávkách fukarem. Jedem! Není čas! Jedem! V Sedle jsme za dvě hodiny. Již je naprostá tma. Je zřejmé, že zítra má pršet. Tedy v noci, se snažíme zaparkovat s molem u nástupního místa. Je to! Teď na nic nečekat a rychle pstruhy do rybníka. U první sedmičky, je zřejmé, že jsme to nestihli. Ostatní jeví známky života. Opatrně je vpouštíme a uklízíme nářadí a sekačky do Woodstocku. Stíráme si pot z čela a jdeme spát. Zítra je pátek a pár lidí souhlasilo, že ráno přijede. Bylo by strašně dobré vše vysekat. Modlíme se za počasí, snad to dopadne. Ráno přijíždí Luděk a ihned se chopí křoviňáku. Potom Štěpán a Cuba s Peťanem již chodí za sekačkama. Jsou skvělí.
Já se Sjů máme další misi. Domluvili jsme se s chlapem z Jablonce na dalších dvěstě menších pstruzích. Vše připravujeme. Půjčili jsme si od Šárky nádrž na 1 m3 a veškeré vzduchování jsme přesměrovali tímto směrem. Je hotovo. V tento čas jsme všechny stáhli z jejich prací a složili jsme naše molo na rybník. Dál jsme instalovali příchozí lávku. Ta měla jediný problém. Utáhnout matky pod vodou. Ano! Již víte „Anča!“ Byla tam a vše zvládla. Náhle nám spadl vrták do vody a Anička se potápí. Vyplouvá s vytřeštěným pohledem a ihned hlásí, že tam dola na ní koukají čtyři mrtví pstruzi od Krupiceho. To nás mrzí a ihned jí dáváme podběrák. Anička je dostala nahoru a pokračovali jsme v práci. Molo je na místě, tráva je pokosená a minule zasetá překrásně ponořila hrany rybníka do zelena. Sedáme tedy do auta a jedeme pro ryby. Vše šlo bez chyb. Již jsme zpět a vkládáme je do našeho rybníka. Stojím na molu a v duchu si říkám „ Vše je hotové. Jsme dobří“ Náhle mi pohled zabrousí na Majkův základ Rybářské bašty. Trochu se zaklepu. Stačí jen tak málo! Ale nejde to! Ani trochu? No? Radši to tam pojedu ještě jednou zkouknout asi 10. – 12. Června, třeba něco připravím. Kdyby se chtěl někdo připojit, šlo by to líp. Jestli ne, je to jedno. Už teď se povedlo něco úžasného. Zase se potvrdilo, že „ keci nemaj cenu“, my jsme za to čapli a je to hotové.
Moc všem děkuji. „Dobrá práce“
Márty
+
