Ahoj kluci a holky. Již jsem tady dlouho nepsal. Spousty se toho událo. Vše by si zasluhovalo reportáž.
Sjezdovka, ohňostroj, Nezávislý hlas Údolí Světla, Vánoční trhy. Vše jenž nám zakázali, s rozumem osadníci Údolí Světla porušili. Vidíte, reportáží by byla celá řada. Třeba jak jsme se s nějakým papírem maskovali a plížili se mezi okresy do našeho lesa.
O tom, ale psát nechci, na to si třeba někdy vzpomeneme a se zakroucením hlavy se pousmějeme. Právě naplněni zážitky, že všechno lze udělat, jsme přemýšleli. Tato myšlenka o rybníku, již byla zřejmá dříve. I snad v kategorii stránek „ Osídlování“ je zmínka o malém potůčku, jenž se k nám dere mezi kopci. I tam se zamýšlíme o stálé přehradě. Ale to je úvaha stará 12 let. Ta již pomalinku vyprchala a námi vždy vystavěnou přehradou, odešla.
První zmínka zazněla, tuším, že od Seveřana, jenž chtěl zorganizovat zimní olympiádu. Tím došla řeč na bruslení a bylo jasné, že potřebujeme rybník. Všichni jsme se smáli a nikdo to nebral vážně. Ale už to zaznělo. Mě to zůstalo v mysli a jak tak různě se Sjů projíždíme krajinou, nespočty rybníků jsme míjeli. Těmito pohledy byla touha silnější a silnější. Vždy jsem řekl „takový bychom potřebovali“. Sjů se smála. A často parodovala a nesouhlasila. Vždy zaznělo „To nám neprojde na úřadech, ty ses zbláznil! Nevíme ani jak se to staví a jestli to tam uděláš, tak si vyřizuj udání“.
No musím říci, že měla trochu pravdu, ale na oko jsem to nepřipouštěl, abych si nerozkopal morálku sám v sobě. Zase někam jedeme a já hodnotím velikost rybníků. Sjů se směje a je ráda, že už to má z krku. Jedeme, ale na zakázku za našim obchodním známým. Ten má nějaký problém s koňma a potřebuje urychleně zhotovit stáj. Již jsme na místě a já se s ním zdravím. Říkejme mu v reportáži „ Krupice“. Stáj máme vymyšlenou celkem rychle a jsme domluvený. Vím však, že Krupice jeden rybník dělal. Pomalu se otočím a ptám se Krupiceho, na to co je zapotřebí na stavbu vodního díla. Krupice se zamýšlí a začíná chrlit nespočet povolení a papírů k realizaci. Nekonečně podpisů a projekt. Sjů se směje a vidí, že jsem v hajzlu. Tolik papírů nikdy nedám dohromady. Jsem skleslý. Náhle říká Krupice, že právě on má razítko na projekci rybníků a, že jestli mu uděláme tu stáj, tak všechno oběhá a vyřídí. Teď se zase začínám smát já. Sjů nemá již jediný argument. „ Bůh mi seslal Krupiceho“.
Představa, že rybník bude za Woodstokem byla jasná. Je to pozemek „louka“ a svítí tam slunce. Další týden jsme tam jeli s Krupicem a jeho geodetem. Měříme výšky a Krupice pěšky šlape jakoby po hrázi. Říkám „malej!“ Sjů křičí „to stačí“. Krupice zvětšuje a geodet zaměřuje. Teď nastala otázka od Krupiceho „Čím to pane Tázlere budete napájet?“. To mě trochu zarazilo a podíval jsem se na potok a potom na Krupiceho. Ten vysvětli, že si ho všiml, ale má to hodně zádrhelů. Navrhl další variantu nějaký pramen. Toho dne si vzal papíry a odjel si něco psát a počítat.
Poté jsme měli nějakou brigádu a já tam byl s Lípou. Vzpomněl jsme si na to strašné bahniště u potoka naproti mlejnu. Říkám „Lípice, vem si holiny a stoupej tou strání. Jak se ti bude zdát, že jsi vstoupila na suchou zem, hrabej“ Vše se stalo a již se brodí strání nahoru. Netrvá dlouho a Lípice hlásí, že našla pramen pod kořenem. Ihned jsme vytvořili přepad a změřili vydatnost. Volám náš výpočet Krupicemu a jeho „ to je v pohodě“, nás klidní. No jó. To je jedna věc, ale ještě to vymyslet, vykopat, zaizolovat. Rychle děláme výjezd do Hrádku a nacházíme bagristu. Je celkem v pohodě a již debatujeme na místě nad výkopem. Vše je vytyčeno a zaměřeno. Začali jsme si s Jirkou tykat. Ihned potom oslovuji izolatéry a rovněž se již jedeme podívat do Sedla na polovykopanou díru. Přichází i Jirka. Jirka si začal tykat s izolatérama. To je dobré, kluci si už říkají postup a vypadá to, že za 14 dní bude hotovo.
To je super. To by se dalo dodělat o brigádě, říkáme se Sjů. Opravdu. Za 14 dní bylo hotovo a bylo zřejmé, že obvod musíme zatížit betonem. „Ale!“ Ale až po napuštění, až si fólie pořádně všude sedne. Dobře. Napustíme to. Různě to se Sjů propočítáváme a jsme trochu vyděšení. Budeme to tankovat z potoka. Ten ale zase nemůžeme vypnout. Bereme slabé čerpadlo na elektriku a kotvíme jej v tůňce potoka. Natahujeme kabel do Woodstoku a tam startuji centrálu. Voda teče. Máme radost. Cáká, cáká, ale pomalu. Přinášíme kubíkovou nádrž na hráz a měříme, za jak dlouho se naplní. Potom počítáme kubíky rybníku. Výsledek je za 12 dní nonstop. To nemáme. Prosíme Šárku, ať je tak hodná a jak jen to bude možné, dolévá benzín do centrály. Všechno chudák bravurně zvládla. Centrála vydrží vrčet 6 hodin a Šárka 3 x denně doplňuje.
Je zřejmé, že to takhle nestihneme. Hledíme do potoka. Odebraná voda v něm vůbec není znát. Jedu tedy pro velké benzínové čerpadlo. Vše propojuji a již dopouštíme 1m3 za 2 minuty. Po dvou dnech Šárka hlásí „plno“. Spadl nám kámen ze srdce a rychle objednáváme veškerý stavební materiál. Já spravuji míchačky a kolečka. Je zřejmé, že se bude jednat o minimálně 7m3 betonu. Spravuji hrábě, lopaty a nespočty kýblů. Vše je již na místě a ještě přivážíme našeho pomocníka M-26-7.
Radši jsme jeli ve čtvrtek večer. Byla to šestice odvážných. Ráno jsme totiž museli přebrat materiál ze stavebnin a také usadit jímku a rozbočky u pramene. Plán nám vyšel i se čtvrteční oslavou Peťanových narozenin. Vše se podařilo. Jen se trošku trápíme s nakloněným stromem, jenž míří na Anča boudu. I to se podařilo a již leží.
Večer vítáme osadníky a mladší sekce tančí až do rána. Rána, kdy začínáme dělat Rybník.
A jak to všechno pokračovalo? To se dozvíte brzy v již připravované reportáži doplněné bohatým obrazovým materiálem.
