Již je sobotní ráno. Večer proběhlo rozdělení na patřičná místa a tak tedy po snídani opouštíme jídelnu. Jdeme a frky ještě létají vzduchem. Kluci se chopí míchaček a jimi určený poměr a řídkost betonu pomalu lejí do sekce jezdci. Ti zavrávorali a betonové bahniště poodvezli kus stranou. Je potřeba prostor pro další várku. Míchačky se již zase plní a jezdci koleček přesouvají beton ze svého stroje do nespočtu připravených kýblů. Ano! Toto nářadí obsluhují nosiči. Jako mravenci posvátnou směs přesouvají dolů na hráz. Na hráz napuštěného rybníka.
Tam se furt míhají tři postavy, jenž obsluhují přepravní rudly. Převáží betonové kostky (kterým se ve stavebnictví říká ztracené bednění tl. 30). Není to nic jednoduchého. Jedna betonová kostka váží 31 kg. Rolda, Peťan a Cuba jsou právě tato skupina jezdců. Kostky pomalu dopravují a předávají je kladačům. U nich se také zastavuje řetěz s kýblovaným betonem. Kladači jsou Seveřan a Márty. Lehce podsypat dle měrky a usadit první. Začistit z boku a dotlouct do roviny gumovou palicí. „Máme to!“ Už jen 154 x. Trochu nás ten počet děsí, ale jdeme na další. Kostka, beton, vodováha, palice, začistit, vrátit kýbl a překleknout. Ještě 153.
Míchačky vrčí a já se rozhlížím, zda někde není nějaký problém v rozdělení prací. „ Ne! Jde to perfektně“ Zas zaklekávám a pokračujeme. Kluci plní míchačky, Soky s Ondrou plní kýble a lidský řetěz běhá jak o závod. Pořád kladem a při pohledu na zamyšleného Seveřana, hledím jeho směrem. Ano! Jsou s betonem rychlejší, než dokážeme zpracovat. Rychle rozhodujeme při pohledu na stojící řetěz s kýblema.“ Lejte to dovnitř“ Vše se začalo dít a my zase pokračujeme v pokládce. Když je potřeba beton pro nás tak řetěz přesměrujeme. My stavíme a za námi se již do ¾ plní hráz betonem.
Vše jde strašně krásně. Náš problém teprve přijde. Řetěz je úžasnej. Problém je ten, že se nemáme v tomto tempu s kým vystřídat. Vše se zatím děje ve velké rychlosti přesně tak, jak jsem dosud popsal. V dálce vrčí pila. To Majkl s Luďkem porcují strom, jenž ohrožoval Anča boudu. Na druhé straně zase vrčí bagr. Právě tam Karlík s Pavlem pokládají a propojují potrubí z Lípina pramene. Rygol je dlouhý 100 metrů. Karlík na potrubí dělá čistící kusy a vše pokládá do výkopu. Sběrné místo přímo pod pramenem má již hotové. Díky tomuto, mohl přesměrovat vodu jinam, než k nám do rybníku. Na hrázi stále klademe kostky a zalíváme je betonem. Moc různorodá práce to není.
Ještě 123! Jedeme všichni v plném nasazení. Beton lítá a hromada písku a cementu pomalu ubývá. Ještě deset a jsme u mola. Se Seveřanem pomalu tvarujeme zatáčku a za námi se zalívá. Náhle přichází Mišpule s Hankou. Holky se obětovaly a dopoledne vařili oběd. „ Pojďte, už je to hotové!“. Náhle ztichl hluk z centrály a míchačky se zastavily. Všichni si oddechli a upalovali na jídlo. Já koukám na zhotovenou část hráze a v mysli my proběhlo „ jsme kousek před půlkou“. To nemůžeme vydržet. Na obědě přišla radostná zpráva. Majkl s Luďkem již mají hotovo a můžou nám pomoct. Karlík stále ještě trubku ne. Jíme a pochvalujeme si kuchařky. Potom trochu posedáváme a poleháváme. Sluníčko svítí a vše je nám náklonné.
„ Pojďte! To rozpracujeme! Ať nevychladneme!“ Netrvalo dlouho a opravdu jsme znova zahájili betonovou cestu. Já v tuto chvíli opustil přítomnost Seveřana a začal jsem tvarovat molo. Tam bylo zapotřebí upevnit kotvící tyč pro budoucí lávku na molo. Vyřezávám tedy betony a usazuji armatury (armatura není vojenský výlet, ale železo do betonu). Seveřan začal klást z druhé strany a jede směrem od potoka. Řetěz se prodlužuje a sil ubývá. To co máme položené je do ¾ zalito betonem. Teď zbývá natažení vyztužujících drátů přímo na vrchol hráze. Ihned si to vzal někdo na starosti. Je připraveno! Majkl s Luďkem si vzali na starosti poslední zalití a očištění betonové hráze. Oni lijí beton, před nimi jsou vázány dráty, na druhé straně se kladou ztracenka a řetěz je zalívá. Karlík s Pavlem se přibližují s trubkama výkopem a já stále dělám betonové startovací místo na budoucí molo.
Opravdu zdrcující tempo. Každý v řetězu této hráze, je neodmyslitelný prvek. Vše funguje jako namazanej stroj. Jen ten náš problém. „Nemáme kým vystřídat. Betonovou kostku mola mám již hotovou. Z druhé strany se ke mně blíží Seveřan se svým týmem.“ Odtok! Ještě odtok z hráze“. Beru tedy dvě trubky a tento složitý díl hráze začínám tvořit. Musím to stihnout dřív, než ke mně kladači a betonáři přijedou. Musím ještě přizpůsobit přepadovou fólii a umístit na ní odvodné potrubí. Jelikož roviny děláme od oka, sám jsem zvědav, jak to dopadne. Spěchám. Seveřan se blíží. Koukám na nebe a slunce je již za lesem. To je zlé. Majkl vše dočistil až do přítoku. Seveřanovi zbývají poslední kostky. Rychle spěcháme a od přítoku na druhou strany začisťujeme my. My! Kdo? Snad úplně každý, jenž neměl svou jinou určenou funkci. Hledím jak tahá beton i Šíma a Anetka. Stihneme to? Musíme!
Míchačky jedou o stošest a prochází nám rukama již asi 19 tuna materiálu. Jsme unavení. Lejem! Lejeme stále dál. Pomalu se šeří. Lejem. Seveřan usadil již poslední kus. Všichni se přesouvají do řetězu. Lejem. V této části hráze jsme od míchacího centra nejdál. Lejem! Karlík s Pavlem jsou již hotovi. Lejem! Pomáhají kolečky. Lejem a je skoro tma. Ještě kus. Lejem. Řetěz se nezastavuje. Je úplná tma. Říkám Ondrovi „ Jdi, prosím, zapálit ten připravený oheň z palet“. Je tma, ale řetěz jede stále dál. Lejem. Náhle se rozzářilo světlo a Ondřejův oheň osvítil temnotu rybníka. Ve vodní hladině se odrážely plameny. Mnozí z nás se na to zahleděli. Netrvalo to zamyšlení ale dlouho. Vždy nás z toho vytrhl další podaný kýbl. Lejem. Sil už skutečně ubývá. Všichni jsou odhodlaný. Vždyť zbývá ještě jeden metr. Lejem. Ještě pár kýbl. „Máme to!“
Čistíme po tmě nářadí a pomalu se vláčíme do srubu. No, občas nějaký ten frček prolítne mezi špalky, ale máme toho všichni dost. Podařilo se to. Ještě zbývá zabetonovat Kárlovu přívodní trubku. Dáváme kávu a pomalu se suneme do postelí. Hlavně, aby zítra nepršelo! Předpověď říká v jednu!
Nedělní ráno se pomalu rozhýbáváme a sedíme u snídaně. Je zřejmé, že to musíme dodělat. Karlíkova přívodní trubka již dává svedený pramen na vodní hladinu. Je zřejmé, že musí padat z výšky, aby se voda v rybníce čistila. No jo, ale vypadá to hrozně. Ze stráně trčí oranžové kanalizační potrubí. Hned s tím něco uděláme. Míchačky již zase vrčí a lidský řetěz teď míří do koryta potoka. Odtamtud vybírá spousty kamenů a přepravuje je, právě ke Karlíkově trubce. Tam z toho Martin a Seveřan tvoří mohylu, ze které bude vytékat voda. Z jedné strany kameny, z druhé beton z míchacího centra. Vše pomalu přibývá, ale obloha se pomalu začíná mračit. Písku začíná být již pomálu. Měníme tedy poměr k cementu. Ať vše dojde současně. Je úžasné, že vše stačilo akorát. Je úžasné, že jste dokázali přesunout a zpracovat 22 tun materiálu. Je hotovo! Povedlo se nám to! Pomalu uklízíme a je zřejmé, že když začne pršet, nevyjedeme s těma všema věcma. Nebe je zcela šedé. Nakládáme a spěcháme. Opatrný rozjezd a již stojíme na asfaltu v zatáčce. Začíná hodně pršet. Přesně na minutu. Ten někdo nahoře nás pozoroval. Pozoroval a fandil. Jinak to totiž není možné. Určitě si říkal to co já.
JSTE DOBŘÍ. DĚKUJEME.
