První Celokoltí sraz. Akce, která některé plnila nervozitou, či dokonce strachem, ale i pokušením a zvědavostí. Povede se nám? Bude se nám líbit? Každá táborová parta má své zvyklosti a zažité pořádky. Sedneme si navzájem? Jak to proběhne? Přesněji, jak to již proběhlo, neboť je právě pondělí večer, a já zrovna píši tyto řádky, ve kterých vám zkusím popsat své dojmy.
Cubovi asi lehce tábory chyběly, a tak už ve čtvrtek vyjel do Dolního Sedla pro věci na sobotní hru. Odpoledne mě nabral v Praze a po pár patáliích jsme vyrazili do Velké Lečice pro další věci. V Mníšku jsme se setkali s Ivanem a Stuartem. Společně jsme vyrazili směr Čeřín. Ještě že zbylé party mají tábor na jednom místě. Objíždět více míst, bychom už asi nedali. Tmavou nocí zářil měsíc a osvětloval lesy, louky, pole zahalené do závoje mlhy. Cesta byla dlouhá, ale veškeré útrapy jsme překonali, a nakonec v jednu ráno stanuli v údolí.
Brzký budíček nás probudil do sychravého dne. Půjčili jsme si traktor a za popěvku „Nesu klády, k lesu zády“ jsme se jali připravovat oheň. Udělejme ho takový, jak si na něj pamatujeme z dětských let z Čeřína! Rozhodli jsme se pro šestistěn. Každý tábor bude zapalovat jednu stranu. Já využil svého brzkého příjezdu a svou stranu si již vybral a řádně připravil. Na rozdíl od ostatních lidí jsem věděl, jak moc mokré dřevo do ohně dáváme… Časem přijeli přátelé z Lečice a pomohli nám s dalším chrastím.
Jak na údolí začala přicházet tma, začali přicházet i lidé z ostatních běhů. Čekal na ně už připravený hangár. Večer se nesl ve znamení volné zábavy. Bylo pěkné pozorovat, že nevzniklo pět hloučků, ale tábory se mezi sebou mísily. Kytary zněly, zpívalo se a tančilo. Vyprávěly se příběhy a historky. Frky lítaly vzduchem a občas i nějaká ta sázka rozesmála lidi kolem. Večer plynul a, i když jsme nechtěli, nakonec nás přemohla únava a vydali jsme se do říše snů.
Krušné ráno rychle vystřídalo poledne a s ním přišla i přichystaná hra! Vzniklo 8 skupinek namixovaných z jednotlivých táborů. Na nástup se nejefektivněji dostavil tým Zetor, který, jak název napovídá, dojel na traktoru. Za zmínku také stojí krásné básnické vystoupení od skupiny Sprint na latríny nebo synchronní pohyby od týmu Vláček. Skupinky Máš drink a BO (doteď si myslím, že to mělo být BŮ podle nedaleké Kravské louky) se už na startu snažily uplácet organizátory, ale já se svým (skvělým) týmem věděl, že důležitější je naklonit si stanovišťáky. Náš název Kočovný bar jistě napovídal, jakým směrem se budeme ubírat.
Čekala nás procházka po známých místech. Na každém z nich byl pěkně vykutálený úkol. Jejich výsledky rozhodovaly o celkovém umístění a o tom, čí jméno bude zvěčněno na Koltím poháru. Můj tým hru pojal po svém a hned z kraje vyrazil do nedalekého kempu za kulturou. Pro stmelení party samozřejmě. Dále jsme zhlédli přehlídku projíždějících veteránů a každému stanovišťákovi nabídli nějaké to osvěžení. Body se přece neuhrají samy ne? Pravda… vzniklá časová prodleva udělala ve hře lehký guláš, ale nu což. Věci se zkrátka dějí. Navíc jsme nebyli jediní. Zetor, ačkoliv na start přijel efektně v cíli to už taková sláva nebyla. Prý stanovišťák stál na špatném místě. Já věřím, že měli mapu vzhůru nohama, ale každý ať si udělá obrázek sám.
Šerm na kládě, chození na chůdách či skákání v pytlích. To byly ty lehčí úkoly. Kdekdo se zamotal v zrcadlovém bludišti nebo při hledání agenta v lese. Zapomenout se nesmí ani na navádění slepého němými. Týmové běžkování na vruty pobitých lyžích (tzv. mačky) byla už jen třešnička na dortu. Nejvíce kreativity asi přineslo stanoviště s míči. Dostali jsme kovovou obruč. Z té vedly čtyři provázky zakončené kovovými držadly. Ta byla to jediné, čeho jsme se mohli dotýkat při našich pokusech. Slalom byla ještě ta snadná část, potíž přišla až při házení do dálky. K vzdálenějšímu praporku dohodil pouze tým Bezpáteřních želviček, který se nebál ničeho, vše smotal dohromady, roztočil a hodil jako bolaso. Byla to dlouhá, ale krásná hra a z překvapivého vítězství se nakonec radoval černý kůň soutěže, a to skupinka Oblíbenci organizátorů (náhoda?).
Večer jsme se všichni shromáždili kolem krásného slavnostního ohně a netrpělivě čekali na zapálení. V dáli se začala mihotat světla a já si říkal: „V pořádku, ohniváci už zapalují fagule. Tak počkat! Vždyť já jsem ohnivák a stojím tady!“ Nebyly to fagule nýbrž louče. Cesta z loučí! Ta nás dovedla k nedaleké skále. Na ní ležela vlajka 1. běhu. Proneslo se pár slov a vlajka byla sejmuta. V záři loučí se nám naskytl pohled na pamětní placku za Lukmena. Na ní viselo pět moudrostí. Z každého běhu jedna. Po krátké pietě jsme se tiše odebrali zpět k ohni. Louče nám ukazovaly cestu.
Všichni se postavili kolem ohně a čekali na zapálení. Ivan zažehnul malý ohníček, od kterého si jeden ohnivák z každého běhu zapálil svou faguli. Musím se přiznat, že nervozita prostupovala celým mým tělem. Věděl jsem, jak mokrá hranice je a že má neveliká fagule musí hořet ze všech nejdéle. No… výzva přijata. Ohniváci se za mnou vydali do kruhu přátelství. Zvedli jsme fagule nad oheň a společně se jali zapalování. Každý ve jménu svého tábora. Šestá strana zůstala symbolicky prázdná. Z hranice se linula černá oblaka dýmu. Dlouhé sekundy ubíhaly. Plamínky se prokousávaly vlhkým chrastím, ale postupně dýmu ubývalo a začalo se rozléhat příjemné praskání. Krom toho kdekdo musel zaslechnout i ránu, jak mi spadnul kámen ze srdce, že oheň hoří.
Rozezněly se kytary a každý se mohl ponořit do rytmu písní. Zpívalo se a vzpomínalo se. Oheň praskal a já se chopil svých povinností ohniváka. V kruhu přátelství jsme se nepotkali s ničím jiným nežli se strašlivým žárem. Vždy když jsem odcházel od ohně, kdosi mě pohladil po hlavě. Asi mě chválí za dobrou práci, myslel jsem si. Ukázalo se, že mi jen z vlasů vyklepávali jiskry! Zábava plynula a jednotlivé party kytaristů se předháněly, kdo zahraje hezčí píseň. Měsíc v úplňku prosvěcoval temná mračna. I když se na něj občas mraky naštvaly, jeho záři zakryly a na naše hlavy spustily déšť, my stáli okolo ohně dál. Z každého tábora někdo. Společně.
Moc děkuji za krásný víkend. Příští rok se stejně, jako mnoho dalších, těším na sraz v Lečici. Tuším, co se bude dít, a vím, že se máme na co těšit. Pod těmito řádky by mělo být pár fotek pro připomenutí víkendu a brzy se objeví i odkaz na všechny fotografie. Moc děkuji Cubovi a Ivanovi, že to dali dohromady, a i všem ostatním, co jakkoliv pomohli ať už s přípravou nebo průběhem akce :) .
Rolda
