Přišlo jaro, s ním i občasné teplo, a tak padlo rozhodnutí vecpat do brigádami nabytého dubna další výlet s dětmi.
Tentokrát se vedení ujal Matěj a málo kdo čekal to, co si na nás připravil, dokonce ani já a to jsem to s ním vymýšlel. Místo setkání bylo opět na "Hlaváku" a já byl rád, že když jsem přijížděl, bylo ještě pár minut před srazem a vlastně jsem byl na místě poslední.
Poslední? No... Ne tak docela.
Na poslední chvíli se naše řady rozhodl rozšířit i Marek. Ale to ještě nebylo poslední navýšení našich stavů. Na Smíchově se k nám připojili ještě dva externisté, jak jsme je s Petrem s oblibou nazývali. Michal a Míla (Milena). Petr své dva přátele povolal do zbraně, abychom lépe zvládli původně velký počet dětí. Rychle se naladili na náš humor a dobrému výletu mohla zabránit už jen zima anebo déšť.
V Berouně jsme nakoupili a vydali se pod Matějovým vedením vstříc novým strastím. Poněkud mne překvapilo, když Matěj začal tvrdit přesný opak toho na čem jsme se původně dohodli a začal kráčet dosti jiným směrem. Nu což, sranda musí být, řekl jsem si a šel za ním. Ještě mezi baráčky jsme si uvědomili, že nemáme moc důležitou věc. Kolíček!
Abych čtenáři vysvětlil, s kolíčkem hrajeme vykutálenou cestovní hru, kdy je účelem nenápadně umístit na kamaráda (nic přátelství nerozbije lépe) právě zmíněný kolíček a pak na nějakém místě, kde se zastaví, ten, jež zrovna třímá kolíček, musí vykonat nějaký třeskuplný úkol. Abychom o tuto hru nebyli ochuzeni, Petr spolu s Mišpulí a Bárou zastavili u jednoho domku a přesvědčili lidi na zahradě, aby nám jeden dali.
Když jsme opustili Beroun, Matěj se nás zeptal, jestli chceme kratší cestou po silnici nebo delší lesem. Vyhrál les, ale ukázalo se, že cesta lesem vede souběžně se silnicí a vlastně to žádná cesta není. Chvílemi se to dalo nazývat kozí stezkou, ale to byly ty lepší případy. Z kopce na kopec, z kamene na kámen, křovím, trním, po čtyřech a já si říkal, proč jsem si jen tentokrát vyndal z batohu úvaz a karabiny. Musím však podotknout, že na vrcholu se nám naskytl pohled do údolí, jež stál opravdu za to.
Zbytek cesty byl dlouhý, úmorný, kopcovitý, jinak se ale nesl už v klidnějším duchu (také kvůli tomu, že Dan ztratil kolíček a najednou nebyl důvod podezřívat každého, kdo se na vás jen podíval). Do cíle jsme dorazili ještě za světla. Když Matěj povídal, že budeme spát na zřícenině hradu Jenčov, čekal jsem tak tři kameny na sobě, tohle mě však mile překvapilo a dostal jsem díky tomu příležitost si splnit dětský sen a to přespat na hradě. Lidé, co zde byli na výletě, rychle pochopili, že jsme v početní převaze a nebránili nám tak při dobývání.
Kousek od cesty, kde bylo ohniště, se tyčil kopec a na něm byly jasně rozpoznatelné zdi, kdysi tvořící dvě místnosti a o něco výše zbytky věže. V jedné z místností jsme vztyčili plachtu a mezi tím se dole pod kopcem se rozhořel oheň. U jeho plápolajících plamenů jsme opékali buřty, povídali příběhy a hráli hry.
Noc byla chladná, k ránu i pár vloček. Nejvíce to pocítil Petr, jež spal dole u ohně. V krizové situaci mu to zjevně myslí dobře, neboť vymyslel odvážný tah se svým spacákem s rozbitým zipem, klackem a ohněm. Popis kónického spaní, jak to sám nazval ( i když neví co slovo kónické znamená), radši nechám na Petrovi, protože tam spáč balancuje mezi teplem a uhořením a já bych nerad poskytnul chybný výklad této pokročilé spací techniky.
Na výletě ale nikdo neshořel a pomalu jsme ráno začali bourat tábor. Druhý den nás čekala kratší trasa, a tak jsme si trasu neváhali zpestřit kolečkem slávy, abychom všem okolo demonstrovali (tak třem vrabcům a jedné žížale), že nás chození tuze baví a času a energie máme dost. Nakonec jsme se ale zase radši vrátili na správnou cestu. Zbečno se nás brzo poté dočkalo a my se nemohli dočkat vyhřátého sedadla ve vlaku.
Na nádraží jsme s Petrem krátili čas hodnocením místních pražců, ale to předbíhám... (Tak o jeden či dva týdny). Do Prahy jsme dojeli v pořádku a s tím, že se těšíme na další výlet.
Tak zas někdy,
Roly
PS: za pěkné fotky můžeme poděkovat Michalovi
Poznámka pod čarou: Jelikož je fotografií docela hodně, nevěděl jsem, jak je sem dát tak, abych nemusel na každou klikat zvlášť. Na tomto odkazu je galerie všech fotek v původní vysoké kvalitě, která ani nejde nahrát na stránky.
https://drive.google.com/open?id=1Da8-DQgPUuARXmfMWDUnWlW8-oDI8Ffu
Petr
