Při našem prvolednovém putování s Fotrem jsme náhle dostali nápad: „Pojďme se podívat do Habřiny.“ Inspirováni Jitkou, která před nedávnem napsala na naše stránky, zda nejsme ti samí lidé, co pořádali tábory (kde byla jako dítě) v Habřině.
Ihned jsme se vydali na cestu a ceduli s názvem Habřina jsme za chvilku měli za sebou.
Ale kam, jakým směrem, kudy dál? Podle střípků paměti jsme zvolili směr a skutečně, za 2 km jsme stáli na našem starém volejbalovém hřišti, z kterého byl vždy pěkný výhled přes vrcholky stanů na Úštěcké jezero. Když jsme se tímto směrem otočili, skončili jsme v úžasu. Oběma nám přišla na mysl jediná myšlenka – „kde je ta louka?“
Na naší louce stály zdatné stromy a z výhledu nebylo nic.
Nezbývalo, než konstatovat: „Hele – tady ty stromy nějak strašně rychle rostou,“ a oba jsme pořád stáli a nevěřícně koukali na středně velký lesík, který stál na místě louky.
Potom Fotr dal lehké zamyšlení a řekl: „hele, ty stromy rostou asi normálně, vždyť už jsme tady nebyli 22 let…
P.S.: Škoda, že se nedozvíme zápis od stromů, kdy popisují, že u nich byli zaseti dva kluci jako před lety a že vypadali úplně jinak.
Ale oba nás ta vzpomínka pohladila na srdci… (Díky dítěti Jitce)
