Tak si sedím v Benátkách na pumpě a čekám až přijede vůz ve kterém se to všechno veze.
A už je vidím, řezník Honza, pašík, Cuba a Blilka mě nabírají a jedeme do Sedla.
“Kolik nakonec ten pašík váží se vším všudy?” ptám se a Honza odpovídá, že 100 kilo. Zopakuju to: “100 KILO!”
Pokřižovali jsme se a po vyplenění albertu a Marka pro další nezbytné ingredience jsme za slejváku dorazili do údolí.
v hlavě mi pořád probíhá výpočet zahrnující sto kilo masa a zhruba sedm hodin času do tmy.
“Něco se stane…” říkám si a odsouvám ten problém na později. “To stihneme.”
Postupně přijíždí i další sedláci a selky. Místnost voní limetama, pomalu usrkáváme kávu a dělíme se do tří skupin. Skupina Kuchyně, pod vedením Fíkové, měla nelehký úkol. Uvařit všechno maso, připravit další přísady jako česnek, či rohlíky a hlavně být takovou podporou pro skupinu Seveřana. Ta vyzbrojená řezníkem měla bourat maso. No a poslední, řekl bych samostatná jednotka, byla Maják, kterou měla pod palcem Radka.
To byl plán. Nebo spíš něco, od čeho sme se mohli odpíchnout.
Ráno po nečekaném budíčku (kdy na nás útočili Kalverovci, které nikdo neviděl neb je nejspíš odrazilo sedm kovbojů jež následně zapálilo ohně) jsme slavnostně zahájili zabíjačku a s písní o cibuli a pepři se vydali na svá stanoviště.
a to už řezník ukazuje, jak se bourají jednotlivé kusy masa. Obzvláště nadějným sedlákem se stal Cuba, ve kterém řezník viděl potenciál, a tak se slovy, “Teď si zkusíme ještě tenhle kousek Cubo.” předal část jeho umění.
Mezitím co se bouralo, v jídelně se začaly vařit první kusy masa a všechno nabralo na obrátkách. Blilka, která vypadala jako babička vrhala neohroženě maso do kotle a Mišpule s Bařenou se staly samostaně operující jednotkou, která byla vždy tam, kde bylo potřeba.
A co Maják? Ano Maják. Místo, které se stalo po chvíli největším vývozcem řízků v Libereckém kraji. Klárka a s Marťou, i když není obalování jejich oblíbená činnost, se vrhli do řízků po hlavě a obalily jich zhruba na padesát. “Jak sníme 50 řízků!?”
Tahle otázka nevisela ve vzduchu moc dlouho, protože se do hry vložil Seveřan. Pravda, prvních pár várek zvládl rozdat poměrně rychle, protože měli všichni hlad. Pak ale přišla ta největší zkouška. Vpravit řízky do lidí, kteří už jsou plní k prasknutí. To se mu nakonec s pomocí různých taktik podařilo.
Napichujeme kýtu na Mártyho rožeň a už se točí. Pak se začíná připravovat na ohni karbonizovaný bůček v Kárlově ďábelském vynálezu a vedle něj probublává Radčin výborný guláš.
Nutno podotknout, že v tuhle chvíli už byly týmy minulost a každý šel zkrátka tam, kde bylo potřeba. Díky tomu všechno dál šlapalo jak po másle.
Směs na jitrnice, kterou neohroženě Marek a Matěj (Otík) míchali holýma rukama byla hotová,. Tady přišlo moje největší překvapení. To s jakým zápalem se všichni pustili do výroby jitrnic. Každý si to chtěl zkusit a náplně jako by neubývalo.
Velký dík si zaslouží hlavně Veví, která měla naprosto jasno jak jitrnice vázat a všechny to naučila.
Jitrnice jsme měli za sebou a teď už jenom tlačenka. Maso nakrájený na krásný kostičky jsme smíchali s dalšími ingrediencemi a dali Otíkovi “pořádně” zamíchat. Rozkaz zněl jasně.
Po chvíli vidíme, že směs na tlačenku se pod Otíkovýma rukama změnila spíš na kaši. Ale což, chuť to bude mít stejnou. Řekli jsme si a vrhli se na uvaření těhle lahůdek ve vývaru.
Pomalu se smrákalo a my měli až na polévku hotovo. To je vlastně jediná věc, která se nám podle mě nepovedla. Polévku se mi podařilo připálit, když jsem rozdával výslužku. Ale což, jídla bylo opravdu mnoho a tak jsme večer zasedli k hodovní tabuli. Ještě se musím opravit. Byla tu ještě jedna věc, kterou jsme nestíhali. A to kýta, kterou neúnavně u ohně točil Seveřan ještě ve chvíli, kdy jsme už byli my ostatní zalezlí v jídelně. za to mu musím poděkovat, protože jinak by z ní byl jeden velkej uhlík.
Podle odhadů jsme snědli ani ne třetinu všeho uvařeného a na naše poměry se celkem brzy vydali na kutě.
Musím říct, že jsem byl překvapený, jak nám to šlo od ruky. Všichni makali a v případě potřeby se přesunuli tam, kde viděli, že další sedláci nezvládají. Byla to makačka, ale věřím, že takovouhle akci neděláme naposledy. Tak zase někdy!
Váš živočichář v Vrutky
