Skončil tábor, poplakali jsme si a každý se vydal svou cestou. Někteří třeba na další tábor, aby nevyšli z tempa. Já konkrétně na tábor ve Velké Lečici, kam jezdí náš dobrý kamarád Ivan. V poklidu si žiju svůj táborový sen, když se najednou začnou šířit zvěsti, že se naše táborová parta již nějaký ten čas neviděla a stýská se jim. No jo, co s tím? S řešením přichází Ivan, který nás zve na pár dní do Lečice, aby nám ji ukázal.
Odjezd ze Smícháče pod taktovkou Petra proběhnul snad bez obtíží, jen s drobným překvapením. Po cestě na sraz si ještě Marek s Matějem došli pro Pavla, kterého jeho bratr ochotně sbalil a vykopnul z domu. Po příjezdu do Lečice jsme se usídlili u slavnostního ohně, kde jsme hráli hry, povídali, a nakonec i spali.
V pondělí dopoledne jsme se vydali k vodopádům, kde jsme se zase hráli hry, ale hlavně se koupali a užívali si teplého dne. V jednu chvíli nám Ivánek ukázal tajnou stezku na skalní vyhlídku nad vodopády. Tento výšlap ovládnulo hnutí „Bez bot!“ a až na pár racionálních (mě a Marka) jsme šli vstříc kamenům bosí. Výhled však za tu námahu stál. Věřím, že se všem líbil, já jsem nedal zapomenout na svou lásku k výškám a radši jsem naši skupinku jistil zezadu.
Po návratu do tábora jsme se kvůli slibovanému dešti rozhodli přemístit do bunkru velkých kluků, kde během tábora vyrostl krásný sroubek (bohužel ještě nedorostl). Po zabydlení část z nás šla hrát hry na louku a ta lepší část (jistě poznáte, ve které jsem byl já) si šla projít ostatní bunkry a okolí tábora. Z míst, která jsme navštívili, se nám nejvíce líbil bunkr velkých holek, kde se nám stala i zajímavá příhoda. Seděli jsme v něm a rozdýchávali vyšlápnutý kopec, když Matěj zpozorněl a kamsi odběhnul. Za chvíli se proti nám vyřítilo cosi velkého a černého. Kanec? Ne! Velký pes. A za ním dva kluci. Více než černé zjevení nás vystrašil jejich ještě vystrašenější výraz, když nás spatřili. To jsme tak oškliví? Po krátkém rozhovoru jsme zjistili, že jsou z Lečice, tohle místo považovali za své, protože ho našli a chodí sem každý den a nikdy tady nikoho nepotkali. Co ten tábor, který tu tři týdny byl? Nevadí, vysvětlili jsme jim, že jsou zde ještě další místa a kde je najít. Z výrazů tváří jsme pochopili, že oni z našeho popisu moc jasno nemají, ale i tak jsou odhodlaní daná místa najít. Takže pokud se v Lečici postrádají dvě děti, moc se omlouváme.
Nazpátek jsme se rozhodli vydat vrchem přes ovčí pastviny. Přehazování Lili přes elektrický ohradník a podobné kratochvíle raději nebudu moc rozmazávat… Zbytek skupiny si odpoledne věřím také užil. Večer jsme strávili hraním her u ohně a při prvním lehkém deštíku utěsňováním našeho přístřešku. Ale vždy spadlo jen pár kapek a u ohně člověk rychle uschnul. Zvrat nadešel kolem půl druhé ráno! Palba jak z kulometů, zmatené výkřiky a tlumená světla mě probudila z dřímot. Začal speciální slalom mezi kapkami a utěsňování i zdánlivě neexistujících děr vším, co jsme našli. Žvejkačkou, voskem i plamenem jsme se bránili proti návalům vody. V této záplavě jiskřička naděje zasvitla a postupně prohořela až k vidině možného přečkání noci.
Ráno počítání ztrát nebylo tak strašné, jak se v noci mohlo zdát. Když vyberu někoho namátkou, tak třeba já byl suchý :D . Jen jsem z hlavy musel vyklepávat vosk (což ostatně byla ta nejlepší možnost z výše zmíněného). Nad padlými jsme nemohli truchlit dlouho, protože se kvapem blížil čas odjezdu. Rychle jsme se sbalili a vyrazili směr autobus. V něm jsme nedělali nic jiného, než opět hráli hry a v poklidu dojeli až na Smíchovské nádraží.
Věřím, že návštěvu Lečice jsme si všichni užili a už se těším až se uvidíme příště,
Roland
-
