Akce Hrábě byla úspěšná, a tak jsme se rozhodli vymyslet něco dalšího. Rozhodlo se, že pojedeme do Sedla prozkoumat nové končiny. Dlouho jsme přemýšleli nad názvem této výpravy. Naši volbu nakonec ovlivnili podmínky panující během celého výletu...
Dle plánu jsme se sešli na Černém Mostě a zamířili k autobusovému nádraží. Cuba nám po cestě oznámil, že pojedeme Flixbusem místo tradičnějšího Student Agency, protože dorazí na místo o 10 minut dříve. Na nádraží, krom všudy přítomného zmatku, stál autobus právě od Student Agency (ten který má přijet do Sedla později). A náš nikde. Minuty běží, Adam nervózně přešlapuje a věta "Ještě má čas." již dávno pozbyla smyslu. Koruna tomu byla nasazena odjezdem žlutého autobusu.
Jak se říká "Kdo si počká, ten se dočká" mnohé z nás napadlo, když se začal blížit zelené vozidlo. Cesta proběhla v pořádku a navíc řidič dokázal dohnat časovou ztrátu. V Liberci jsme zjistili, že František, se kterým tam byl sraz, má zpoždění a dopraví se po vlastní ose.
V Hrádku se oddělil Petr s Cubou, kteří šli nakoupit, a zbytek se pod Adamovým vedením vydal do tábora. Cestu nám zpestřilo téměř současné odpadnutí obou podrážek z Verčiných bot. Sama pak podotkla, že se jí jde o poznání lépe. Tento zajímavý zážitek vystřídala vzpoura proti Adamovi a jeho vedení temným Hrádkem. Ten ji však bravurně potlačil a v rekordním čase nás dovedl do Našeho údolí.
Jakmile jsme došli k Woodstocku, tak část se šla zabydlet, část odemknout vše potřebné a zbytek na dřevo. Když dorazili kluci s jídlem, už hezky praskala kamna. S Petrem jsem se dal do přípravy večeře a za to co se dělo ve zbytku tábora nemohu ručit. Jídelnu zaplnila vůně praskajícího dřeva, párků, teplého čaje, děti si posedaly na špalky a zaparkovaný Pomáďák a najednou kdosi zaklepal na dveře. Ze tmy se nejdříve vyvalil obal na kytaru a za ní rozjařený Frantův úsměv (umí si to ale načasovat).
Po večeři jsme se přesunuli zpět do Woodstocku a rozezněly se struny kytar... Když jsme zrovna nezpívali, hráli jsme různé hry. Například jsme naučili děti namalovat křídou měsíc, tak aby byl pěkný. O tom, kde byl zádrhel vám jistě poví sami ;) .
Ráno bylo chladné a proto ti nejodvážnější z nás, kteří vyšli ven a opustili teplo spacáku, si dali dobrovolnou rozcvičku v podobě obíhání srubu, aby vyrovnali teplotní rozdíly. Pravda, někteří si opuštěním spacího pytle spíše přilepšili (viď Cubo ;) ), ale i tak, dokud jsme opět nezažehli ohně a neudělali čaj, jsme stále myslili na to, jak je v létě tábor krásný. Zbytek vylezl až když jim došlo, že tepleji prostě nebude. Ale jinak nás čekal krásný slunný den.
Během snídaně byl odkryt plán. Cubou a mnou vymyšlený. Cílem bylo projít přes pásmo pohraničního opevnění až k oblasti zvané Horní skály, kde jsme ještě nikdy nebyli. Nikomu se nechtěla nosit mapa a tak se jí nakonec ujal Fanda, čímž se ujal i vedení. Svůj názor na Frantův výběr cest jsem již nastínil v reportáži z minulého výletu a dnešek mě v tom opět utvrdil. Když předběhnu, tak za zmínku stojí fakt, že jsme k Horním skalám sice dorazili, jenže z opačné strany (nutno ale říci, že to tak bylo domluveno během cesty a trasa byla pěkná). Celodenní chození z kopce do kopce a ignorování pohodlných cest nám zpříjemňovaly různé hry. Buď když jsme se někde zastavili a zahráli si například hru "Cvak!", která dokazala jistě zpřetrhat mnohá přátelství, anebo všudy přítomný "Kolíček". Hra, pro změnu od Jakuba, spočívala v umístění kolíčku na někoho jiného, tak aby si toho dotyčný nevšimnul. Když se dorazilo na předem dohodnuté místo, ten , jež měl na sobě kolíček, musel splnit nějaký úkol. Bylo příjemné slyšet od Matyldy, co má na každém z nás nejraději anebo když se nám ondra všem poklonil...
Podzim v Lužických horách je skutečně k nezaplacení a díky té zimě nám nebylo vedro ani po zdolání těch nejprudších kopců. Opravdu, ta hra barev, spadaného listí, namrzlého, s bílým nádechem, z něho vykukující balvany, vše lesknoucí se a zářící ve slunečním svitu... Skutečně se nám to líbilo, o to více srdce skleslo, když na les padla tma. Ale to jsme už poznávali známá místa, neb jsme mířili domů. Kaňon Střelců, Les Zvěrokruhů a hle Naše údolí. Aby jsme zapomněli na bolavé nohy Franta s Cubou se opět vytasili s jednou z jejich široké škály her. Mezitím se pár z nás pod Petrovým (i mým :) ) dohledem vydalo připravit, Cubou vždy opěvovaný, buřtguláš. Večer pokračoval v podobném duchu jako ten předešlý.
Ráno útok ze spacáku vedl Cuba a inspiroval mnohé ke svému následování. Pokud jsme si mysleli, že v sobotu ráno byla zima, tak jsme se pěkně mýlili a pokud jsme si mysleli, že v Zimním Sedle byla zima, tak jsme se opět mýlili. Vše zmrzlé, občas i nějaká ta vločka. Ukázalo se, že Františkova cesta většinu dětské části výpravy poněkud zmohla. Ne a ne opustit svá lůžka. Že by to bylo tou zimou? Nicméně, ti jež byli už vzhůru, snídali, usrkávali čaj a čekali až začne takový ten mírný odjezdový stresík. Nikdo ale nečekal, že téměř okamžitě mírný odjezdový stresík vystřídal veliký stres před odjezdem. Všichni začali kmitat na plné obrátky. Kdo nestačil snídat, jeho chyba. Vzápětí se však ukázalo, že naše, leč odhodlané, snažení je marné. Proto krizový štáb zavelel odchod na vlak a v údolí zbyla jen hrstka odvážných. Musím se přiznat, že jsem nevěřil, že s Fandou a Cubou stihneme vše poklidit, zamknout a ještě doběhnout včas na vlak, ale štěstí bylo při nás. To děti s Petrem také zrovna nelenily. Petr vyzdvihnul zejména výkon těch nejmladších, jenž dokonce udávali tempo.
O mnoho bolestivých kroků později jsme se všichni zadejchaní sešli ve vlaku.
Cesta pak už proběhla v klidném, leč unaveném duchu. Na Černém Mostě jsme se rozešli každý svou cestou, s tím že nejpozději na jaře opět někam vyrazíme.
Roly
