Matylda a Lili si řekly, že je škoda se vidět jen jednou za rok na táboře, a tak vymyslely akci s krycím názvem "Hrábě".
Netrvalo dlouho a i přes drobné komplikace jsme nakonec všichni ve smluvený den pohodlně seděli ve vlaku mířícího do Dobříše. Zde jsme vystoupili a zamířili do nedalekého Lidlu na nákupy (co si budeme povídat, na Jednotu to nemá ). Když František začal tvořit náš nákupní lístek, vyšlo najevo, proč páni Paidaři a páni Velíci mají tak objemná zavazadla. Ač instrukce zněla jasně: "S sebou jen svačinu.", nehodlali nic ponechat náhodě a zabalili si dostatek jídla pro menší armádu na dlouhou zimu.
Po nákupu, jenž obstaral Ondra s naším vůdcem Františkem, jsme vyrazili vstříc Knížecím studánkám. I když nejhezčí dny léta už byly minulostí, slunce pěkně svítilo, bylo teplo, a tak nám cesta bezstarostně ubíhala. Za nějaký ten kilometr Franta zavelel pauzu a po krátkém občerstvení dal dětem na výběr. Tou kratší cestou anebo tou delší, ale za to do kopce? (No kopečkům by se člověk nevyhnul tak či onak.) Po krátké rozvaze se ukázalo, že jsme na špatném rozcestí a na takovéto rozhodnutí nebyl ještě ten pravý čas. O dvě křižovatky později jsme však stáli již na správném místě, a tak se hlavní skupina A vydala vstříc neznámému oklikou po cestě "Hladovce" a pár odvážných (včetně mé maličkosti) tvořících vedlejší skupinu B pro změnu přímým pochodem po cestě "Bekovce".
Skupina B měla za úkol dorazit na seřadiště u Knížecích studánek, zajistit oblast a následně prozkoumat nedalekou studánku. Ta vyschlá sice nebyla, ale i v nedaleké louži jsme mohli spatřit více vody. Když jsme se vrátili na místo srazu, zahlédli jsme v dáli na obzoru podivné patvary. A ona to skupina A! Osudy jejich cesty bohužel neznám, ale příběh té hezčí skupiny jsem vám zde již nastínil.
Tady, na Knížecích studánkách, proběhla, řekneme, lehká "předvečere". Během toho sem dorazil pán, oděn podobně jak my, se psem. Představil se jako Hřib a psa představil jako Lumpa (ne proto, že by nějak zlobil, byl stejně hodný jako jeho pán). Fanda s ním prohodil několik slov, a když jsme zjistili, že každý hodlá dnes hlavu složit někde jinde, rozešli jsme se svou cestou. Bohužel to naše místo byl jen malý bod na velké mapě.
Po krátkém pochodu jsme se opět rozdělili na 2 skupiny. Menší hlídala věci, větší, pod Fandovým vedením se vydala hledat naše místečko. Když se vraceli, moc jsem jim nevěřil, ale našli to. Bohužel anebo spíše díky bohu to měli značně ulehčené. Protože zde již plápolal oheň. Byl od páru starších trampů, kteří nás pozvali na čaj v kotlíku. Ti zde však nebyli sami. Na lavičce u ohně drbal svého psa Hřib. Ukázalo se, že my, ač velmi světaznalí, nejsme místní, a tak přesně neznáme názvy zdejších kempů.
No nic, s padající tmou jsme vztyčili 3 přístřešky a následně usedli kol plápolajícího ohně. Dřevo praskalo, plameny se mihotaly, opékali jsme buřty, povídali si vtipy a příhody ze života, zpívali písně a bylo nám jasno, že člověku ke štěstí, k úsměvu na tváři a k dobrému pocitu, jež zahřeje u srdce, stačí opravdu, ale opravdu málo.
Ráno nás z rozespalosti dostal teplý čaj a každý dle svého soudu posnídal. Velcí kluci, kteří předešlého dne nikoho nenechali se ani přiblížit ke svým zásobám, najednou horečně nabízeli už čtvrtý chod své snídaně každému na potkání, protože jim došlo, že co nesnědí, budou muset i nadále táhnout na svých bedrech. Kdo už upustil od jídla, šel pomoct s balením našeho tábořiště. Kolem dvanácté (čas nebyl naším pánem, ale my ano) jsme vyrazili na vlak. Po pár krocích nám Fanda opět dal možnost volby. Tou nudnější cestou po asfaltce
anebo podél potoka? Děti, neznalé Frantových zkratek, jednohlasně rozhodli. Jen já se zdržel hlasování, neblaze vzpomínaje na jednu Františkovu zkratku končící plazením se v trní a kopřivách. Nicméně tentokrát byla štěstěna na Fandově straně a v pořádku a s novým společníkem (jemným deštěm) jsme došli zpátky do Dobříše.
Na místním nádraží jsme zakoupili lístky, nastoupili do vlaku a vyčkávali jeho odjezdu. Čas jsme krátili vyprávěním příběhů z minulých táborů a Frantovou kytarou. Těsně předtím než se vlak rozjel, spatřili jsme ve dveřích opět nikoho jiného než Hřiba. Holt stejně jako každá cesta vede do Říma, tak asi i každý vlak jede přes Prahu. Usedl nedaleko nás a po uvedení vlakové soupravy do pohybu jsme začali poznávat výhody brzkého vstupu do vlaku. S přibývajícími zastávkami totiž ubývalo volného prostoru ve vagónech. Nakonec unavení, ale věřím, že šťastní, jsme dorazili na Hlavní nádraží, kde to o den dříve všechno začalo.
Moc jsem si to užil a byl bych velmi rád, kdyby něco takového nebylo naposled, a v budoucnu se podobné výlety opakovaly.
Děkuji,
Roly
