29.6.
Něco nového pro nováčky a nostalgie pro táborové veterány. Ale i tak nikdo neví, co nás čeká. Nastražené pasti jsou všude, dvě věže, černá bedna a hmyzí armáda číhají na každém rohu. Pomalé zvykání si a vstřebávání pravidel se přizpůsobí tempu ostatních, a proto se přes začátečnické problémy dostaneme rychle.
Sestavení oddílů, zakládání bunkrů a vysvětlování všeho možného i nemožného bylo náplní dne. Všichni netrpělivě očekávali napínavé Mártyho vyprávění o údolí světla, ale toho se dnes nikdo nedočkal.
Tak jsme tedy prozatím šli spát s pocitem bezpečí.
30.6.
První budíček, první rozcvička a první snídaně. Nové zkušenosti se zarývají pod kůži a za chvíli se stanou naprostou přirozeností.
Nástup na první pohled vyhlížející normálně byl jen klamnou iluzí. V okamžiku jsme všichni zasedali ve Woodstocku. Hltali jsme nové informace o historii údolí a přemýšleli, co nás tady asi čeká. Po praktickém shrnutí všeho potřebného nastal návrat na nástupiště, kde byli určeni kapitáni, jejich zástupci a celý tým. Po zdlouhavém a nudném vysvětlování následoval nácvik. Takže tedy v rámci možností už umíme tiché značení, různé útoky a obecně jsme pochytili, o co se tu jedná.
Po poledni náš pokračující nácvik přerušil příchod čtyř postav v černém. Obsadili jsme hranici a pohrozili útokem, pokud by projevili jediný nepřátelský záměr. Nepromluvili ani slovo a začali svlékat své hávy. Za chvíli jsme pod nimi spatřili honosné šaty jezdců, střelců a stopařů. Zaváhali jsme a ustoupili o pár kroků, abychom zjistili zda dokáží překročit hranici. Bez váhání vykročili, hranice neprojevila žádnou známu odporu. V okamžiku zazněl rozkaz ke složení zbraní a šikování skupin. Ve chvíli, kdy se zařadil poslední člověk, vyšla z lesa Paní Zámků a Paní Hvězdného třpytu. Dříve než jsme je jen stihli pozdravit se na louce objevil Posel a na Orloji se rozezněli královské fanfáry. Pro pouhou jistotu jsme vyslali průzkum, který potvrdil jistý příchod královny Gothian, princezny Anestei, jejího manžela Akéra a mladého Alixe. Všechny příchozí členy armády světla jsme přivítali zvoláním „za světlo“ a poklekem na počest královny a její rodiny. Gothian nám poděkovala za naše skutky z minulého roku a nechala naši zástavu obohatit druhým řádem. Toto povýšení nám zajistilo nové honosné šaty, zástavy pro jednotlivé družiny a postavení na úrovni gardy. Následující dlouhou chvíli nás vystrojovali a vyzbrojovali. Díky pouhým pár větám to zní jako slavnostní kratochvíle, ale snad v celé historii tábora jsme s našimi spojenci nekomunikovali tak dlouho, nohy nás boleli a už jsme skoro nezvládali vnímat.
Ještě nám před tím vším královna svěřila zlatou truhlici, do které můžeme poslat do království vzkaz.
Po zaznění posledních rozkazů rovnajících naši armádu, po zuby ozbrojenou a pro boj připravenou, se královna rozloučila a během několika minut jsme na nástupišti stáli sami. Z hlav se nám kouřilo, tak jsme se dohodli, že se na poradu vykašleme a dáme si volno, které přetrvalo až do přípravy na večerku.
1.7.
Začátkem dne to vypadalo, že dnešek bude klidný. Tato domněnka byla rozprášena na raním nástupu, kde se plánoval první slavnostní táborový oheň. Diskuse byla přerušena, když někdo spatřil jednoho stína na louce. okamžitě vyhlášené mejdlo trvalo jen chvíli, náhle pod vlající zástavou stála naše armáda světla. Třemi trasami jsme se vydali směrem k Šamaništi. Před tím, než jsme se vůbec k místu srazu dostali jsme se sešli na kraji lesa. Radili se, co dál a po očku pozorovali odcházejícího čerňáka, který svou zbraní značil a kroužil směrem k baráku. Mizel nám za obzorem, tak jsme zvolili rychlý přesun na kraj pole s předsunutým průzkumem. Pomalu jsme postupovali až k remízku. Na palouku za ním onen stín stál. Okamžitě se připravili útočné pětky. Následně padl nápad, který podporoval myšlenku, že to je past a vydat se tam s celou družinou je moc riskantní. Proto byla vyslána návnada k zjištění situace. Stín odvážného bojovníka sledoval, ale nic nedělal. V tu chvíli si nikdo nebyl jist, co se děje. následující rozkaz zněl ať se celá družina přesune k návnadě. Poté zahájila pětka střelců útok. Ve chvíli nepřítel ležel na zemi a my stáli připraveni kol bojové zástavy. Postřehli jsme červený kroužek na krku onoho stína, ale ze strachu a předešlých zkušeností jsme se ho ani nedotkli a nechali ho být. Náhle hlídky hlásili pohyb v remízku za námi. Tři zvláštně oblečení lidé. Pokusili jsme se s nimi mluvit. Křičeli na nás ať odejdeme. Jen žena se tvářila trochu přívětivěji a požádala nás o vodu. Abychom zjistili, zda nejsou na straně zla, jakmile se přiblížila strážce láhve hluchoty ji pocákal. Vůbec to na ni nepůsobilo, tak jsme ji nechali si vodu přelít do své nádoby. Pro jistotu jsme ji v kalichu zatmění nabídli drobné jídlo, které jsme měli po kapsách. Opět í naše zbraň nedělala žádný problém, všichni se trochu uvolnili.
Po dlouhém přemlouvání nám dovolili vstoupit na jejich prostor, pokud jim tedy rozděláme oheň. Hrnčíř a řezbář byli napjatí a vůbec se jim naše přítomnost nelíbila. Žena, jménem Božidara, se jim snažila domluvit, že se nemají čeho obávat. Jejich řeči se často opakovali a byly dost nesrozumitelné. Slova: „Padre je daleko“ jsme slyšeli nesčetněkrát zjistili jsme, že čerňáky nazývají rudými prsteny, právě kvůli kroužkům, které nosí. Nějak se nám z nich podařilo dostat, že do půl hodiny potřebují rozdělat oheň – dobře chráněný. Zorat, zasít a zalít políčko, k tomu uvolnit cestu k potoku, kvůli vodě na zalévání. Ale ne na pití, protože je potok prý potřísněn krví.
V okamžiku si skupiny rozdělily úkoly. Jezdci si vzali na povel oheň spolu s potravinami a nádobím z tábora. Střelci obstarali celé políčko. A stopaři se vydali k potoku pro vodu. Všichni byli hotovi až na stopaře, kteří se ne a ne vrátit. všichni znervózněli a vesničani v nás pomalu začali ztrácet důvěru. Když se zdálo, že jde do tuhého. Zástup stopařů vyšel z lesa. Úleva nasákla vzduchem a vyhnala napětí s nervozitou. Už jenom chviličku jsme měli, ale v zápětí oheň vzplál a políčko bylo plné semen a čerstvě zalito. Jako díky nám darovali výrobek od hrnčíře i od řezbáře. Také jsme se nakonec dozvěděli, že jim „rudé prsteny“ vypálily a vyvraždily vesnici.
Po tom všem od nás už nic nechtěli jen požadovali náš okamžitý odchod. Neotravovali jsme je a vydali se do tábora.
Klid zněl táborem a postupně se vracely oběti časové smyčky. Až na večerním nástupu jsme se o tom, co se dnes stalo začali bavit. Pro jistotu někdo vyběhl zkontrolovat knihu proroctví a pravdy, kdyby něco napsala. Kupodivu ano, napsala. Přesun do poradního srubu trval jen cíli a všichni seděli se zatemněnými okny a v tichu čekali, aby pochytili co nejvíce nových informací. V podstatě shrnula poslední dva dny a tímto udělala všechnu práci za mě. K tomu přidala příběh o vesničanech. Jak někdo ukradl Nolanovi svitek, který dostal od Oduly, označený rudým kroužkem. Stíny se rozzuřili, vtrhli do vesnice a udělali, co udělali.
Debatovali jsme skoro až do noci. O tom, jestli se zeptáme na něco hry, jestli ještě pomůžeme vesničanům, nebo jestli chceme vůbec Padreho se svitkem najít. Únava nás ale přeprala a donutila nás slavnostní oheň přesunout na zítřek a jít spát.
2.7.
Na ranním nástupu jsme se shodli, že vesničanům přineseme více potřebných věcí. K tomu jsme byli informováni o odpolední „Frantovce“-Frantově hře. Rovnou jsme se rozdělili do šesti týmů, které vedli kapitáni družin a jejich zástupci.
Po obyčejném nástupu bylo vyhlášené cvičné mejdlo, kdy nám měřili čas za jak dlouho se stihneme nastoupit, abychom zjistili, jak rychlí dokážeme být. Po „krásných“ šesti minutách jsme stáli nastoupeni na nástupišti. Šest minut byl prý propadák a dvě skupiny kvůli nezodpovědnosti dostali zákaz svévolného útočení. Každá skupina dostala určité dary pro vesničany v podobě nádobí, nářadí a nějakých potravin, které by mohli potřebovat. A vydali jsme se směrem přes Lamy. Skupina vedoucích určila vlastní trasu po louce.
Bezproblémová cesta skončila hlášením průzkumu, kdy se na palouku daleko od nás objevil Temný pán s několika čerňáky. Zapálení svícnu neviditelnosti byla potíž kvůli silnému větru. Nakonec se povedlo, ale stačilo to jenom na přesun za remízek, kde jsme z dohledu nepřátel zmizeli. Rychlý přesun k dospělým na druhou stranu louky byl naštěstí nezpozorován.
K úlevě všech lidé ve „vesnici“ stále byli. Za dary byli vděční, ale malý Klement, nemluvně které tam vesničané chrání, nastydl při chladné noci. Požádali nás o přístřešek, bylinky na lék a o jíl pro hrnčířovy výrobky. Jejich žádost nám nedělala žádný problém a vše jsme za krátkou dobu obstarali. K tomu jsme rozdělali oheň a upravili ohniště. Jako díky nám hrnčíř dal právě udělaný výrobek s malinkým dřívkem a prohlásil něco ve smyslu „I nejkratší dřívko dokáže rozmluvit celou zemi.“ Se zmatenými výrazy jsme se rozloučili a vydali se do tábora.
K událostem z dopoledne jsme se nevraceli a rovnou se vrhli na Frantovu Bažino zlob se. Skupiny, které jsme si ráno rozdělili, se střídaly na stanovištích, kde zkoušely pokořit určité výzvy. Vztek v nás narůstal každou nepovedenou strategií nebo pokusem. Hry kde se musí používat logické myšlení a rozum našim bojovníkům moc nejde.
Na následném nástupu, kde se hra vyhodnotila jsme se všichni zasmáli díky zvláštním strategiím. Bohužel vyhlášení výsledku bude až druhý den.
Po přesunu se konečně uspořádal první slavnostní táborový oheň. Tímto jsme ukončili příjemný večer a písně nás doprovodily chladnou nocí až do spacáků.
3.7.
Den nám ještě nezačal a už jsme se scházeli pod heslem „tiché mejdlo“. Většina vedoucích chyběla. Určitě už nějakou dobu, poněvadž nestihli ani vzbudit první hlídky, takže tábor byl celou noc nechráněn. Zbylí vedoucí to zjistili a hned šli vzbudit děti, taky rovnou zkontrolovali knihu. Pouhých pár řádku nám toho moc neřeklo. Pouze popsala noc vesničanů, kdy se u nich utábořili stíny, ale brek hladového mimina je přilákal. Konec byl dost otevřený, někdo hrnčíře strhl těsně před tím, než stačil vykřiknout.
Bez váhání jsme se připravili a vydali se směrem k nové vesnici. Cestou tam nás nic nepotkalo, ale průzkum hlásil stína na place vesničanů. Když jsme remízek podešli, kdosi zahlédl v koruně stromu Alixe, který nám značil kudy máme jít. Vydali jsme se tím směrem a narazili na Akéra s nataženým lukem mířícím na bezbranného čerňáka. Pokynul nám ať pokračujeme dál. Vytvořili jsme kruh kolem nepřítele a vesničanů. Vypadalo to, že byli v pořádku. Akér a Alixem bez jakéhokoliv slova prostě odešli. Hlavu jsme si tím moc nelámali, poněvadž jsme všechnu pozornost věnovali stínu v kruhu. Vyslali jsme pětku stopařů. Aby čerňáka obklíčila, abychom ho mohli vyslechnout. Moc nám toho neřekl. Jediné, co asi po stém vyhrožování a zároveň přislíbení svobody jsme zjistili bylo jeho jméno a jméno jeho generála. Poté jsme ho nemilosrdně odpětkovali. Božidara nám za to darovala váleček, který nás prý měl odvést do bezpečí. Měli jsme ho na těstě třikrát otočit. K tomu přidala větu: „jedna spojuje jedenáct a dvě spojuje dvanáct“. S tím se všichni rozloučili a odešli někam, kde je stíny nenajdou. Dlouho jsme zde nepostávali a také se vydali do bezpečí naší hranice.
Nástup začal vyhlášením výsledků hry do Bažino zlob se. Na prvním místě se umístil tým bílé neboli tým zástupce jezdců. Druhé místo obsadil tým černé, tým kapitána jezdců. O třetí místo se dělil tým zelené, zástupce střelců a tým modré, kapitána stopařů. Na čtvrté místo zaútočil červený tým, kapitána střelců. A na pátém místě skončil žlutý tým, zástupce stopařů.
Později pod záminkou Mártyho kurzu vaření jsme připravili těsto a vyryli do něj válečkem tři identické mapy. Každá měla čtyři křížky, které jsme si označili fixou. Co s tím nikdo nevěděl, proto se vyhlásila desetiminutová porada jak dospělých, tak dětí.
Nějak se došlo k závěru, že dřívko, které jsme dostali od vesničanů. Patří na hrnčířův výrobek, jeho dar, kde dotváří šipku směřující na vrchol. Poté jsme se vrátili k řečenému, „jedna spojuje jedenáct a dvě spojuje dvanáct.“ Spočítali jsme křížky. Bylo jich překvapivě dvanáct. S pomocí provázků jsme spojili první s jedenáctým a druhý s dvanáctým. Setkaly se na Padreho kótě. Až potom nám došlo, že výrobek připomínající kopec s klacíkem na vrcholu a šipkou ukazující na něj, značí kótu.
K Padreho kótě jsme určili tři cesty pro jednotlivé skupiny. Ale k radosti všech se řeklo, že vyrazíme až po obědě.
Po poledním klidu jsme v bojové připravenosti stáli na nástupišti. Tři skupiny, tři cesty, jedno místo srazu.
Skupina střelců dorazila první. Cestou porazila dva čerňáky. Na místě se zamaskovala a rozestavila hlídky. Následně po nich přichází skupina jezdců, která bez povšimnutí obešla jednoho stína. Čekání na stopaře bylo nekonečné. Nakonec byla vyslána dvojice s vysílačkou do zatáčky za kopcem, aby chytila spojení. Stále nic všichni začali být nervózní. Pomalu se blížil stanovený čas k návratu do údolí.
Napjaté ticho prorazil dusot zástupu stopařů. Nemeškali jsme a rovnou vyrazili k vrcholu Padreho kóty. Padre stál na velikém kameni v černém šatu se žlutým pláštěm. Stačilo zmínit jména vesničanů, že jsou naživu (přinejmenším naší zásluhou...), a ihned začal být přívětivější. Prohlásil, že zítřejší den svitek vrátí černému vojsku, aby zastavil to zbytečné vraždění. Po naléhavém přemlouvání souhlasil, že nám jej půjčí na patnáct minut, potom ho vrátíme, odejdeme a už se nevrátíme. S pochybnostmi jsme na jeho podmínky přistoupili. Kroužek na svitku zabraňoval komukoliv neoprávněnému otevřít svitek. Naštěstí Padre má saténové roucho, kterým se bez zranění může kroužku dotknout. Opatrně ho stáhl a svitek nám hodil. Okamžitě se určení opisovači chopili práce. Opisovali znaky stejné, jako na předloktích všech kroužkáčů.
Už nám zbývala jen chvilička, když opis dokončili. Svitek jsme vrátili a rychle se začali vracet, protože náš určený čas pro tuto akci, čítající čtyři hodiny, se chýlil ke konci. Proto jsme šli nejrychlejší cestou zpět (řekněme, že jsme běželi jako o život). Cesta plná rozvázaných tkaniček, nepříjemných pádů, rozbitých nosů, zubů a rukou skončila včas ve Woodstocku. Tam jsme si shrnuli vše, co se právě odehrálo a odvodili si, že znaky na rukou stínu jsou jejich jména. Takže pokud víme jména a cejch čerňáka, můžeme si znak doplnit do abecedy a vyluštit vzkaz na svitku. Tím jsme to ukončili a se zvoněním zvonu šli spát
4.7.
Ranní nástup hlásil ať si posedáme do srubu. Zde jsme se shodli, že vyrazíme na tzv. lov. Úkol zněl: „zajmout stíny, získat jména, zabít a zaznamenat si cejch“. Jenomže jsme nevěděli kam jít a kde hledat. Jisté rozhodnutí bylo použít hru Paní Hvězdného třpytu. Spatlali jsme složitou otázku s mnoha podmínkami, aby jich nebylo více jak čtyři, abychom nenarazili na žádné hodnostáře, aby byli značení rudého prstenu a abychom je našli poblíž tábora. Kulička brázdila celou mapou. Až když jsme si mysleli, že to je marné, kulička se zastavila poblíž místa, kde přebývali vesničani. Okamžitě na nástupišti stály tři skupiny, jezdci, střelci a stopaři. Se strategií tichého mlejnu pod svícnem jsme si ještě na vrchu louky vyzkoušeli „hada“, kdy se všichni spojí a jdou za sebou.
Cesta s průzkumem hlásícím bezpečí proběhla rychle a bez problémů. Až v okruhu místa, kam nás poslala hra, jsme zahlédli dva stíny. Ti byli mezi stromy, tak že jsme se k nim nemohli dostat. Pomalu mizeli do lesa. Ale na druhé straně naší formace jsme zaslechli dunivý hlas dalšího nepřítele, přesně v místech bývalé vesnice. Kapitáni se rozhodli jít právě na tyhle.
Terén v místě, kde čerňáci stáli byl nepřehledný, neprůstupný a spousty věcí na zemi by nás pod našima nohama prozradily. Proto jsme udělali nedozavřený kruh a vyslali návnadu. Moc se jim na jednoho našeho bojovníka nechtělo – první pokus nevyšel. Další návnada zůstala uprostřed naší formace a předstírala, že má zlomenou nohu. Tentokrát se stíny chytili, s tím že se jí jdou vysmát a následně ji dorazit. Něco bylo ale špatně, jeden z nich měl kroužky tři. Vyrazili kupředu a dříve, než se bojovník stihl vrátit a skrýt se pod svícnem jej chytili. V tu chvíli se jeden z kapitánu ozval, jako na povel byl zhašen svícen. Čerňáci dostali důsledného varování o jejich smrtelném ohrožení. Oni se však trochu lekli, ale jinak to nijak zvlášť nehrotili. Ten s třemi kroužky položil návnadu a vydal se k nejbližšímu bojovníkovy. Rozmáchl se na obrovskou ránu, ale hlavu našeho bojovníka zachránil štít. Spolu s ostatními skáceli nepřítele k zemi. V tu chvíli začal naprostý chaos, klacky, nohy i lidi lítaly vzduchem, děti brečely a všichni na všechny řvali. Nikdo netuší jak se nám to povedlo, ale hned jak se všechno (relativně) uklidnilo, leželi tři stíny na zemi, na které je tížilo několik bojovníků. Zbytek v rámci možností udělal kruhovou obranu kolem toho všeho a začal výslech. V tu dobu vyšel další nepřítel z lesa pod námi, ale ten taky dlouho nevydržel a skolila ho pětka jezdců. Jakmile skupina zjistila, že nemá kroužek, jméno ani cejch zazněl výkřik útoku pětky. Čerňáci s kroužky se vzpouzeli, ale nakonec prozradili svá jména, a to se jim stalo osudným. Jen stín s třemi kroužky, později nazýván „tříkroužkáč“, útok pětky vydržel a začal vstávat a být agresivní. Až s výkřikem mlejn padl k zemi. Poslední znaky jsou opisovány a dva čerňáci, které jsme před tím minuli, se k nám začali blížit. Všichni zachovali chladnou hlavu a vytvořili zeď. Příkaz „strach“ rozpohyboval všechny zbraně a my jsme začali nepřátelé uzavírat do úzkých. Následně použité kopí jim sebevědomí srazilo k zemi. Oba začali prchat, ale dlouho neběželi. Tito také neměli kroužek a cejch. Nechali jsme to být, měli jsme, co jsme chtěli a zamířili jsme si to rovnou do údolí.
Nikdo nevěděl, jestli se tato akce dá nazývat úspěšnou, ale rozhodně byla abeceda doplněna a zpráva od Oduly pro Nolana vyluštěna. Nebyla psána moderní češtinou, takže jsme si to museli trošičku přeskládat a přeložit, ale stálo tam něco ve smyslu: „ihned mi přineste zeminu z místa, kde zemřeli stíny smrti ve dne a čekejte až rudé stránky opět promluví.“ Okamžitě jsme věděli ty tři místa, ale rozkaz jsme nechápali, proč by Odula potřebovala hlínu? Nikdo netuší jak, ale došli jsme k závěru, že to není rozkaz, ale zpráva o tom, kdy jsou mluvící schránky. Rozhodlo se, že tato místa půjdeme zkontrolovat.
Po poledním klidu už všichni čekali na zazvonění k nástupu. Jakmile se zvon rozlehl táborem, všichni byli na nástupišti připraveni. Nemeškalo se a hned jsme se vydali společně na louku. Po vyšlápnutí kopce se oddělila skupina střelců a mířila ke kraji pole, kde před lety zhynul stín smrti. Zbylé dvě skupiny pokračovali chvíli dál a poté se také rozdělily. Náhle se na obzoru objevil Nestor v doprovodu dvou stínů. Skupina stopařů naskákala do pole a jezdci se skryly za nejbližším remízkem. Následně co nejrychleji pokračovali směrem k bráně času, kde byl stín smrti zabit Pány času. Nestor v klidu prošel a stopaři začali schránku hledat poblíž nedalekého remízku, kde zemřel třetí stín smrti.
Střelci našli rudou schránku jako první. Vyndali z ní kůži, zdánlivě připomínala svitek. Také byla popsána stejnými znaky. Opsali si to a vydali se do tábora. Na zpáteční cestě stihli zabít jednoho stína, který jim stál v cestě a bezpečně došli.
Skupina jezdců bez sebemenších problémů vzkaz taky našla a opsala. Na cestě zpět pomohli stopařům, kteří stále hledali. Po chvíli byla i zde schránka nalezena, znaky přeneseny na papír a dvě skupiny se v klidu dostali až do tábora. Všechny šifry byly vyluštěny, ale pro menší odreagování byly uschovány a nás čekala další hra do Bažino zlob se. Ve zkratce jsme se museli zamotat jedním směrem a vymotat druhým. Tentokrát se hrálo o čtyři body, takže dva poslední týmy nedostali ani jeden. První místo opět vyhrála skupina bílých. Na druhém místě se zas zahřál tým černé. Třetí místo obsadila zelená. A s jedním bodem postupuje modrý tým.
Následně jsme se přesunuli do poradního srubu, kde byla přečtena šifra. Jenom jedna, poněvadž vzkazy ze všech míst byly stejné. „Rozkaz velitelům. Na místě, kde byla z útrob modré Země vyzvednuta a čtena ona černá sestra, desátou noc před uzavřením měsíčního kruhu.“ V překladu: dali si sraz deset dní před úplňkem a na místě, kde byla vyjmuta sestra knihy proroctví a pravdy. Poté se kniha četla. Psala o všem, co jsme udělali a v podstatě jsme se nic nového nedozvěděli. Jediné, v čem jsme si v tu chvíli byli jisti bylo, že na ten „sraz“ půjdeme a zjistíme o co kráčí. Už jsme si totiž zjistili, že to bude za dva dny 6.7. A s touto myšlenkou jsme šli spát.
5.7.
Normální ráno, budíček, rozcvička, snídaně a nástup. Tam jsme se dozvěděli o dnešní diskotéce, na kterou se všichni museli psychicky připravit. Jinak nástup proběhl až neobvykle obvykle.
Po obědě zvon zazvonil a na chvíli nastalo hrobové ticho, až s výkřikem všichni pochopili. K radosti všech začala další hra. Rolandem nazývána „Egyptské stěhování“. Už při vysvětlování nás mučila. Natož hra, kdy jsme se vžili do role klád a museli přesunout vždy toho na konci, byla utrpením. Výsledky byly slíbeny na večerní nástup.
Ve chvíli volna se většina oddílů sešla na PPO, program po oddílech. Na večerním nástupu byly vyhlášeny výsledky bolestivé hry z dopoledne. Tentokrát se tabulka pozměnila první místo si přisunul tým zelené (mimochodem, tímto si vysloužil druhé lízátko v řadě…). Druhé místo obsadil žlutý tým, kterému byla po nástupu přislíbena odměna pod otazníčkem, na který jejich figurka stoupla. Na třetí místo přistála černá a tímto si vysloužila losování a skončila s tím, že do 24 hodin každý člen týmu musí navštívit dno hráze, což všichni „s radostí“ uvítali. O třetí místo s černou se dělila modrá. A čtvrté místo si vydobyl tým červené. A na krásném posledním místě zavlála s hrdostí bílá.
Po nástupu netrvalo dlouho a zvon nás opět svolal. Tentokrát bylo losování šťastné a oni si odnesli dětské šampaňské. Na to nastal přímý pochod do Woodstocku, kde okamžitě začala diskotéka. Živá a veselá, plá všech možných tanečních kreací proběhla stejně dobře jako každý rok.
6.7.
Kvůli dlouhému ponocování byl naštěstí posunut budíček. Už teď byli všichni neklidní kvůli nadcházející akci. Na nástupu jsme se dozvěděli o celoodpolední hře, opět do Bažino zlob se.
Dopoledne byl program po oddílech, který všichni trávili bobříky, různými hrami a úpravami bunkrů. Poté začala hra, kterou všichni tak netrpělivě očekávali. Znělo to strategicky a vysvětlováním principu bych spotřebovala mnoho stránek. Ale klíčovým pravidlem bylo, že to je bezkontaktní hra. A vedlejším získáváním bodů byla možnost trhat fáborky ze zápěstí ostatních. Tímto se z toho stala masivní řežba, kde všichni řvali, brečeli a trpěli. Po opětném vysvětlení pravidel jsme zkusili druhý pokus, který vypadal v podstatě stejně, jen jsme kolem sebe tancovali jako naprostí magoři.
Po krátkém volnu na pití a zocelení ran byly vyhlášeny výsledky, které si ale nikdo nepamatuje, takže se je ani nikdo nedozví.
Před setměním jsme se sešli na výcvik obrany želva a na postup pod svícnem ve dvojstupu. Byly vyslány hlídky dospělých do všech stran, aby zjistili, jestli někde není nějaký pohyb nepřátel. Vrátila se jenom jedna hlásící pár hlídek, ale nic podezřelého. Ještě chviličku jsme strávili nácvikem, abychom dali čas případně se vracejícím hlídkám. Nikdo se nevrátil, a to bylo znamením, abychom vyrazili. Až těsně před Odulištěm, když jsme šli uprostřed louky, na konci lesa vyšla tři světla. Později jsme zjistili, že to byli tři stíny doprovázející Pána bouře. Naštěstí nevyšli proti nám, směřovali stejným směrem jako my. To nás neodradilo, skryli jsme se pod svícnem a vykročili za nimi. Došli jsme k místu mezi stromy, zde jsme zůstali stát a pozorovat scénu před námi. Uprostřed kruhu stála Odula, na vyvýšenině po její pravici stála Aurel a za jejími zády Nolan s veliteli družin. Jeden měl tři kroužky, druhý měl pět a třetí čtyři. Naproti nim byl Pán boře a jeho stíny. Nejdříve rozzuřená Odula pokárala Nolana za to, že mu chybí jedenáct mužů. On to hodil na nás a s pěknou výmluvou vyšel bez trestu. Jeho družina má přece pořád sílu čtyřiceti. To nám řeklo, co znamená nekonečná rudá. Stíny si totiž za padlé spojence nasazují jejich kroužky. Odula se zklidnila a začala obřad. Čerňáci začali nosit hlínu, kde zemřeli stíny smrti a čarodějka to naházela do ohně společně s černým kamenem a rudými perlami z jejího náhrdelníku. V mnoha záblescích jsme opět spatřili stína smrti, posílenějšího a odhodlanějšího než kdy dřív. Poté dala Odula za úkol Pánu bouře, stínu smrti a jeho jednotce chránit Nolana a jeho vojáky před námi a nám podobným. Nakonec tam Aurel rozřezala svou dýkou rozkaz od Arona a všechny tři kusy uschovala pod svá křídla. Po tomto jsme pomalu začali postupovat s hořícím svícnem zpět do údolí. Moc dlouho jsme nediskutovali a v tuto pozdní hodinu šli spát.
7.7.
Na ranním nástupu probíhala dlouhá debata o tom, co se včera stalo. Vyvrcholila mejdlem, kdy se všechny tři skupiny rozešli k schránkám. Každá potkala obyčejného stína. Jezdci kolem nenápadně prošli a střelci a stopaři jej odpětkovali. V schránkách byly nové vzkazy, ale tentokrát byl každý jiný. Netrvalo dlouho a došlo nám, že to je jeden vzkaz rozdělený na tři části. Přesně zde stálo: „Stín smrti v noci padnul, sytíc krví potok zrudnul, rudá voda dál ti řekne, jak se zloba v boji semkne, přilož nástroj k tvému sluchu, plň rozkaz bez rozruchu.“ Vyložili jsme si, že to je poblíž baráku, ale zbytek se nám nedařil si vyjasnit. Odtušili jsme, že brzy nejspíš vypukne nějaký boj, tak se je pokusíme alespoň zdržet. Plán byl takový: napsat do schránek rozkaz, aby se v určitý čas sešli v Černé bráně, kde je odmlejnujem(geniální). Aby jich nepřišlo moc, do každé schránky pro jednotlivé družiny jsme napsali odlišné časy ve dvouhodinovém intervalu. Akce se naplánovala na druhý den, drsná šestka vyrazila ještě dnes. Bez problémů se povedlo na druhé strany kůží napsat náš falešný rozkaz.
Odpoledne proběhlo v klidu, kdy všichni trávili volný čas po oddílech. Až těsně po večeři jsme se nenápadně sešli ve srubu, kdy po třech dnech konečně napsala kniha. Psala o tom, jak jsme se dostali na Odulin obřad a jak probíhal. Poté psala, jak pouhá světluška dala znamení Pánu bouře, který vyslal posla nejspíš k Nolanovi. Psala v souvislosti, jal posel běží a my zároveň čteme knihu. V okamžiku jsme si to uvědomili. Posel nejspíš právě teď běží za Nolanem a my máme jedinečnou šanci být tam dřív než tříkroužkáči. Neriskovali jsme hlučnost a pomalost celé družiny, tak bylo vybráno čtrnáct statečných, kteří se k potoku hned vydali, mezi tím, co ostatní byli připraveni k okamžité záchranné akci a předstírali normální běh tábora. Aby mohli potoku naslouchat vyrobili si z trychtýře a trubky „nástroj“.
Mezitím co celý tábor ulehl ke spánku, čtrnáct bojovníků se plazilo v trávě. Až kolem půlnoci se vrátili plni radosti z úspěchu. Dlouze diskutovali, ale i je únava dostala a oni se v tichosti připojili k spícím.
8.7.
Ráno čekal budíček pouze ty, kteří se mohli do růžova vyspat. Skupina čtrnácti dospávala ztracené hodiny spánku.
Až na ranním nástupu byli všichni zasvěceni. Vyprávělo se jak skupina následovala ohně loučí stínů, kteří hlídali u baráku a jak je nenápadně obešli a vyslechli si Odulin hlas promlouvat v potoce. „Konec započal, zabte poslední hlídku na modré cestě, pak se kopí vydá k úkolu, další rozkaz přinese kejklíř.“ Všichni z bojovníků si v rychlosti tato slova ukládali do paměti. Všichni mlčky poslouchali a rozebírali si Odulin vzkaz v myslích.
Další na pořadu dne byla vražedná akce v Černé bráně. Rozhodli jsme se pro stína-nestína s heslem a vizuálním znamením. Připravili jsme všechno. Jak budeme kolem lomu rozestaveni, únikové cesty a chování při zvláštní situaci. Dvacet minut před plánovaným příchodem našich obětí jsme vyrazili. Doprostřed Černé brány jsme postavili stína-nestína a zamaskovali se okolo. Zanedlouho skupina sedmi stínů dorazila, prohodila pár slov s falešným čerňákem a v okamžiku bezvládně leželi na zemi. Díky dokonalé práci stína-nestína a dobrému zamaskování ostatních se všechno povedlo. Prohledali jsme mrtvoly. Všichni měli kroužky. Jeden měl tři a dva jich měli po dvou. Zbytku žhnul na krku kroužek jen jeden. Znepokojení nastalo, když jsme si všimli zvláštní hole v ruce tříkroužkáče. Když byla kolmo k zemi a ukazovala k nebesům, rudá část začala hřát. Byl velen okamžitý přesun do srubu. Nikdo netušil, co to je, nikdo to nikdy neviděl. Když jsme ve srubu vyzkoušeli, jestli bude taky hřát, nehřála. Bylo nám to divné. A padl nápad, zda o té holi něco nepíše kniha. Po našem odchodu opravdu napsala pár stránek. O tom, jak Aurel v podobě ptáka pozorovala kejklíře a následně o něm dávala vědět Odule. Když od čarodějky odlétala, spatřila skupinu stínu s rudými kroužky a jejich smrt bílou září. Došlo nám, že naše akce byla prokouknuta a na další dva útoky jsme se v rámci bezpečnosti vykašlali. Kniha i hůl byla bezpečně uschována a my se rozešli s hladoví vyčkávali na oběd.
Před večerem jsme byli opět svoláni do poradního srubu, kde jsme si znovu a znovu četli část o kejklíři. Došli jsme k názoru, že loutnu, na kterou hraje, potřebujeme. Bez zaváhání byly vytaženy šaty, štíty a hra Paní hvězdného třpytu. Kde najdeme kejklíře na Kupecké cestě? S touto otázkou se kulička roztočila a po chvíli zastavila kousek od posedu. Pro jistotu jsme sebou vzali nějaké zlato, kdyby došlo na smlouvání.
V trojstupu se zástavou jsme se vydali tím směrem. Za nedlouho jsme stáli u posedu a napojovali se na Kupeckou cestu. Neohroženě jsme postupovali až hlídky ohlásili dva stíny jdoucí proti nám. Celá družina se zvedla a dvě pětky za pochodu normální čerňáky zlikvidovali. V tu chvíli pár metrů od nás stál někdo k nám zády. Fialový plášť a černý klobou se stínům nepodobal. Zapálili jsme svícen a pomalu s kněmu přiblížili. Otočil se a dost jasně nás viděl, svícen byl v okamžiku zhasen. Omlouval se, že nám nemůže zahrát. Jeho loutna byla prý rozladěna a přestala tak krásně hrát, všechny pokusy o správné naladění selhaly. Prý přišli kroužkáči, vzali mu ji, začali na ni hrát a potom ji odhodili do trávy. Poté začala vydávat takové zrůdné tony a objevily se na ni čerňácka písmena. Nabídli jsme mu hrst zlata za nástroj a mlčenlivost. Loutnaři zablýskali oči, tolik zlata v životě neviděl. I tak chvíli váhal rozloučit se se svou loutnou. Nakonec si uvědomil, že mu to zajistí měsíční živobytí a k tomu lotnu novou. Obchod udělal milerád a s radostí odskákal někam do neznáma. Přímý pochod do údolí byl k nezastavení. Až hranice nás zbrzdila. Co když loutna shoří? Pro jistotu jsme znaky opsali a potom zkusili ladičku. Ta nefungovala, jak měla, tak jsme tu možnost radši opustili. Opatrně jsme nástroj přenesli a nezpozorovali jsme nic neobvyklého. Zalezli jsme si do srubu a luštitelé byli požádáni o přečtení šifry. Ti pokrčili rameny a pokusili se o přečtení náhodně poskládaných písmen. Tak tohle bylo zvláštní. Opakované brnkání na rozladěné struny někoho přimělo k nápadu. Poskládat pořadí strun podle výšek. Neměli jsme, co ztratit. Vyšlo nám pořadí strun 1,5,3,2,4. luštitelé mlčky zírali na šifru a pokusili se první slovo poskládat podle pořadí právě řečeného. A opravdu začala vycházet slova. Pomalu začali skládat text, který pak zněl celým srubem: „Odlákejte zbrojnoše z křižovatky barev, kde plameny pohltily Nolanovu tvář a Nestor ve své zlobě rozdrtil obrovský kmen. Jen Melor přečte můj další rozkaz.“ Shodou okolností Melor ležel mrtvý v Černé bráně, takže jsme asi zastavili cyklus rozdávání rozkazů.
Protože bylo už dávno po večerce, budíček se posunul na devátou a my si šli lehnout.
9.7.
Po ránu to vypadalo na odpočinkový den. Ranní nástup proběhl v klidu a dopoledne byl program po oddílech. Až odpoledne jsme se sešli v poradním srubu, abychom prozkoumali tu hůl. Nic nového jsme neobjevili. K tomu se přidala kniha proroctví a pravdy, která napsala o budoucnosti zvláštní větu. Něco ve smyslu: lano se napíná a točí, omotává muže a hází jej na druhou stranu. Nerozuměli jsme tomu, tak jsme to ponechali v postranní. A řešili, zda se máme vydat tam, kde má být rozkaz pro Melora. Nakonec to všichni odsouhlasili.
Naše družina se za chvíli nastoupila a vydali jsme se směrem k váze zla. Bez problému jsme došli k až k bráně času. Byl vyslán elitní průzkum na spodní cestu. Slyšeli jsme hlasy z lesa, byly to stíny. Postavili jsme návnadu a čekali, ale nic. Pomalu jsme došli k statečnému bojovníkovi. V kruhové obraně jsme vystoupili k nepřátelům, u kterých stál Temný pán. Došli k boji tělo na tělo, ale my jsme stále drželi kruhovou obranu. Čerňáci před námi začali ustupovat a Temný pán volal Pána bouře. Po chvíli boje Pán bouře se stínem smrti opravdu přišel. Jenomže to byli dva z elitního průzkumu, kteří se celou dobu neozývali. Byl zavelen okamžitý úprk, který pokračoval až k posedu. Vydali jsme se do údolí a na místě nechali dospělé, aby čekali na oběti časové smyčky.
V poradním srubu jsme se nakonec všichni sešli a vyložili si, že jsme v háji. V podstatě jsme nemohli nic dělat. Nakonec jsme zvolili možnost sebevražedné drsné pětce, která se tam v noci vydá. Tímto jsme naši poradu rozpustili a vydali se směr večeře.
Na večerním nástupu byla pod nenávistivými pohledy vyhlášena další hra (opět) do Bažino zlob se. Tentokrát se odehrávala ve Woostocku. Po krátké psychické přípravě jsme se sešli na určeném místě. Tentokrát celou show moderovali Kája a Pája. Porovnávaly se zde určité schopnosti jednotlivých členů týmů. Také jsme si mohli vsázet na vítěze. Překážkou byl fakt, že jsme nevěděli, jaká soutěž zrovna bude. Nevěděli jsme, jak stavěného člověka máme zvolit. Moderátoři sice nějak vzdáleně poukázali, o čem to bude, ale když se řekne zručnost, nikdo nepočítá s tím, že bude nafukovat balonky. Po závěrečné hře, kde si soutěžící sfoukávali pingpongové míčky ze lžiček, kdy se hrálo o titul vítěze, byla vyhlášena příprava na večerku. Všichni se zavrtávali do spacáků a drsná sedmička se začala připravovat na noční akci. S neomezeným časem opět splnili svou misi a hodinu po půlnoci se vrátili do tábora.
10.7.
Hned na ranním nástupu byly vyhlášeny výsledky Bažino zlob se, vyhrál tým modré. Také jsme dnes zjistili, jaký význam mají políčka s barvami jednotlivých týmů. Takzvaný Jackpot přinesl bílému týmu patnáct sedloňů a možnost výběru jakékoliv odměny.
Dále jsme se se smutnými povzdechy dozvěděli, že dokonce i „Rolandovky“ byly ovládnuty soutěží Bažino zlob se. Dnešní dopoledne bylo svěřeno Rolandovy a jeho hrám.
Pak jsme si zalezli do poradního srubu, kde drsná sedmička převyprávěla celou noční akci. Jak počítali intervaly hlídek, jak už stáli u kmene se vzkazem, ale hlídky se začaly vracet, jak se maskovali pár kroků od stínů s Temným pánem a jak získali záhadný kamínek se stuhou a prchali zpět do údolí světla. První nápad, který padl a všichni s ním souhlasili, byl ať namotáme stuhu na Melorovu hůl. Sesedli jsme se kolem stolu, kde jsme váleli těsto a začali namotávat stuhu. Opravdu, znaky na sebe začali navazovat. Hned se začalo překládat a zapisovat. „Obsaďte cestu prstenů hlušícího hromu, tam – nějaký divný slovo – hromu, tam obsaďte jámu a viditelným z obrazu poznání zabezpečte truhlu rozkazu.“ Moc moudří jsme z toho nebyli, ale dokázali jsme si na mapě najít místo. Cest prstenů hlušícího hromu asi znamená Chodcova červená cesta, kvůli biči, který čerňáky ohlušuje. Dohodli jsme se, že máme čas a dnes nikam nepůjdeme, protože drsný průzkum toho moc nenaspal a ostatní taky nebyli v nejlepší kondici. Úplně nakonec se oznámil druhý slavnostní táborový oheň.
Dopoledne se opravdu hrály přislíbené hry. Ale fakt, že hrálo o body celou zábavnou auru narušoval. Až posledních pár her, kdy se týmy spojili do dvou větších, byly zábavnější a všichni byli uvolněnější.
Po pořádném obědě, kdy Hovada definitivně rozpoutala válku se Zmijemi pomocí dochucovadla zvaném chilli, a po poledním klidu všichni začali chystat oheň na večer. Každý přidal ruku k dílu. Někdo nosil chrastí, někdo březovou kůru a ti největší to celé skládali a řídili.
Když bylo vše hotovo, začal pohodový večer, ukončený slavnostním ohněm. Teda tak to ze začátku vypadalo. Náš volně trávený čas přerušil zvon s výkřikem mejdlo. V rekordním čase jsme stáli na nástupišti připraveni. Až na to, že počet lidí neseděl. Dvě bojovnice chyběly. V tomto okamžiku se od Woodstocku ozvaly výkřiky o pomoc, právě z úst chybějících. Nemeškali jsme a vydali se tímto směrem. Pár metru od hranice stál Pán bouře, stín smrti s doprovodem černých a kýmsi se sedmi kroužky. Toho nazývali Zoral. Na krku mu vysela šedivá kulatá placka s červenou tečkou v dolní části. Drželi dvě bojovnice a požadovali berlu rozkazu. Dali jsme jim hůl, ale oni pustili pouze jednu zajatkyni. Aby propustili i druhou, museli jsme jim vrátit i stuhu. Učinili jsme tak a oni i s dívkou začali couvat. Všichni byli připraveni okamžitě zautočit. Naštěstí ji přivázali ke stromu o kus dál a odešli. Obě bojovnice byly se slzami v očích v bezpečí a my se pomalu přesunuli do poradního srubu.
Z pohledu každého jsme vyhodnotili, co všechno se stalo a zkontrolovali knihu, nic nenapsala. Poté se začaly vracet oběti časové smyčky. V polovině dalšího převypravování někdo přišel s tím, že kniha náhle napsala. Opravdu přibyly další stránky, kde se psalo, jak nám nakopal Temný pán a jak jsme mu na oplátku šlohli váleček se stuhou. Také psala o Nolanovi, který se řídil rozkazy a postavil se na rozcestí barev. Čekal na další rozkazy. Když mu nějaký stín sdělil, co jsme jim provedli začal zuřit. Zoral se přihlásil, že vše získá zpět. Nolanovi se to moc nelíbilo, kvůli věci, kterou strážil na svém krku, nazývanou klíč zraku. Když si ale uvědomil, v jak je vlastně situaci, svolil a stalo se to, co už všichni známe. Věděli jsme, kam Nolan půjde, ale všichni byli rozklepaní a rozlámaní, takže jsme to nechali na dalším dni.
Po rozchodu ze srubu nám dali chvíli přípravy a hned potom nás svolali k ohni. Při písních plamen žhnul a všechny starosti se rozplynuly společně s jiskrami vysoko nad našimi hlavami. Díky tomuto všichni sladce usnuli.
11.7.
I přes posunutý budíček jsme se probudili stále rozlámaní a bez jakéhokoliv nadšení do nového dne. Na ranním nástupu byl ohlášen filmový festival, kde si každá skupina zahraje nějaký film. Rozlosovali jsme si téma, čas, místo, postavu a věc. S tím jsme si do večera měli nacvičit něco, co alespoň zdánlivě připomínalo film. Pak jsme se narychlo přesunuli do srubu, kde se opět četla kniha proroctví a pravdy. Slyšeli jsme o tom, jak nám nepřátelé zajali bojovnice a jak Zoral dal berlu a stuhu Nolanovi, který se vydal k Jámě, kde se zastavil u velkého balvanu a zahleděl se na obraz poznání. Po chvíli se mu na tváři zaleskly slzy, ale zdobil ji prohnaný úsměv. Nechal přinést řetězy a odešel.
rozhodlo se, že se k tomu obrazu poznání vydáme. Sběhli jsme se k mapám a určili tři cesty pro jezdce, střelce a stopaře. Před odchodem jsme určili stanovený čas, který sčítal hodinu a půl do příchodu k místu srazu. S menšími problémy, v podobě několika stínů, jsme došli všichni těsně před časem. S hlídkami jsme postupovali směrem k místu s názvem Jáma. Obrovský balvan na nás zíral z výšky a byl poznávacím znamením k zahnutí doprava, přesně jak psala kniha o Nolanově cestě. Na druhé straně onoho kamene ležela světlá deska s čímsi připomínajícím kůži. Na desce byla vykreslena situace před několika lety, kdy se gardista obětoval tím, že ve velké bitvě skočil i s černou zástavou ze skály. Pod ní stál Pán bouře, takže zástavu pohřbily trosky zkamenělých těl. Na nákresu tam byla šipka, která ukazoval, kde má být truhla. Shodli jsme se, že to je místo, kam uchovali onu truhlu. Na kůži jakoby, byl obrázek zámku několikrát poskládaný přes sebe, to vytvářelo vjem, že tam je několik desítek zámků. Někdo řekl, že Nolan slzel, aby mu slzy rozostřily obraz a tím spojily několik zámků v jeden. Udělal se takzvaný „zírací tým“, který mezitím, co my hlídali okolí, nespouštěli oči z kůže. V jeden okamžik hlídky zahlásily, že kolem prochází dva stíny. Všichni ztichli a přikrčili se. Čerňáci prošli kolem a my zůstali nezpozorováni. Nakonec speciální tým prohlásil, že uprostřed je velký kovaný zámek s řetězy. A vedle klíč podobného stáří jako zámek. Tušili jsme, že Nolan dostal za úkol truhlu zabezpečit.
Neváhali jsme a vydali se na ono místo, poněvadž odsud je nedaleko. Po chvíli jsme došli přesně tam, kde gardista s černou zástavou dopadl. Stačilo pár momentů hledat a našli jsme výklenek s truhličkou obtočenou řetězem a střeženou zámkem. Dlouho jsme se dohadovali. Naší diskuzi ale překazili dva přicházející kroužkáči. Rychle jsme se semkli ke skále a zapálili svícen. Oba měli jenom jeden kroužek. Jeden vyšel zkontrolovat truhlu. Řekl, že ještě nebyla ozářena, přidal se k druhovi a společně odešli. Chvíli jsme se nad tím zamýšleli. Odnesení truhlice jsme vyškrtli hned z dvou důvodů. Jednak by si nepřátelé určitě všimli záhadného zmizení a za druhé, co je to to „ozáření“? Pokud to tam má vložit vzkaz, nebo ji odemknout, rozhodně ji nemůžeme odnést. Pak padl nápad, že bychom truhlu za něco vyměnili. V táboře má jeden z nás truhlici, udělanou podle knihy proroctví a pravdy. Rozhodli jsme se, že přineseme padělek mezitím, co zde dospělí budou hlídkovat.
Postupovali jsme v trojstupu. Před křižovatkou barev průzkum hlásil nebezpečí. Svícen opět vzplál a my spatřili šest čerňáků. Tiše jsme doufali, aby nešli cestou k nám. Naštěstí zatočili a uvolnili nám průchod. Poté jsme bez problému došli za naše hranice. Bleskově se připravila truhlička se vzkazem. „To já truhlice rozkazu předávám temnému vojsku od samotné Oduly vzkaz. Dva dny směrem k umírajícímu slunci spatříte modrou záři dalšího rozkazu.“ Prostě jsme je poslali dva dny na západ a tím si získali dva dny času. Po chvíli nečekaně přiběhla jedna hlídka s tím, že truhla byla ozářena rudou září. Dva kapitáni s dvojníkem knihy nasedli do auta a vydali se směrem k výklenku. Za pár minut všichni přivítali přijíždějící auto s celou posádkou. Jeden z hlídky tam opět zůstal, aby zjistil, jak se stíny zachovají. Mezitím jsme se v poradním srubu dohodli, že pomocí zlaté skříňky od královny Gothian pošleme vzkaz do království. Že potřebujeme odemknout onu truhlu. Předpokládali jsme, že by sem mohla přijít Paní zámků. Tak napsala kniha. O tom, co se dnes událo a k tomu přidala, jak stíny nejspíš uvěřili naší zprávě. Poté bylo všechno uschováno do svých skrýší a byla vyhlášena příprava na večerku.
Filmový festival se přesunul na zítřejší den, protože všichni byli úplně vyřízení.
12.7.
Hned ráno byla zkontrolována truhlice, ale náš vzkaz bez jakékoliv odezvy zde stále byl.
Den začínal deštěm, takže k radosti všech se zrušila rozcvička. Poprvé za dva týdny jsme vytáhli holínky a pláštěnky. Dopoledne bylo svěřeno oddílům, které se snažili v deštivém dni zabavit.
Na polední klid nám temná mračna dopřála alespoň chvilku sucha. To byl ten čas na cvičení na filmový festival, který měl započít toto odpoledne. Před Bažinou se otevřely bedny s kostýmy a po táboře se začala pohybovat kdejaká stvoření.
A jakmile zvon zazněl, začali se všichni scházet ve Woodstocku. První film zahráli dospělí, romantiku s šíleným vědcem. Dále hrály skupiny dětí, které předvedli dokonalou práci. Horor v mrakodrapu s návštěvou mimozemšťana, dramatické dračí doupě, kde se zapojilo i publikum, western ve vesmíru s terminátorem, dobrodružný příběh o pátrání kapitána Žabáka po stroji času, dokument o upírech a pohádka v břiše velryby. Všichni se bavili a moc si to užili.
Na večerním nástupu byly vyhlášeny výsledky. Všechno bylo moc pěkné a dalo se dost těžko soudit. Ale díky zvukovým a vizuálním efektům a dobrému zpracování vyhrál tým zelené, který se předvedl jako poslední. Z břicha velryby se dostala dívka na koštěti se svou kočkou a lidmi, které také spolkla. Rozdaly se sedloně a postupovalo se s figurkami. Následně následoval rychlý úprk před sprškou kroupů. Ve srubu se opět řešila zlatá truhla. Její strážce ji běžel opět zkontrolovat. Tentokrát přiběhl s novinkou. Místo papíru, který jsme popsali, zde ležel svitek s pečetí. Rozbalili jsme jej a našli vzkaz. Královna nám děkovala za vše, co jsme udělali v jejím jménu. Dále psala o tom, jak její gardisté shánějí Paní zámků a hned zamíří k nám. Všem se ulevilo. Shodli jsme se, že teď nemůžeme nic dělat. Proto byl vyhlášen klid na stanech, kvůli dešti, a po sléze večerka.
13.7.
Deštivý den jsme strávili s programy po oddílech. Tak to proběhlo dopoledne i odpoledne. Až v podvečer se ozval výkřik mejdlo. Nikoho to nerozhodilo a ve vteřině sekundy stáli na nástupišti jezdci, střelci a stopaři. Kdo doposud nevěděl, co se děje, pochopil. Přicházela k nám Paní zámků v doprovodu dvou gardistů. Hned při oboustranném zdravení vyběhla spojka pro truhlici rozkazu. Paní zámků k ní přiklekla a splnila svůj úkol. Když se zvedla, pověděla nám, že jeden zámek odemkne, ale ten druhý může odemknout pouze klíč zraku. Rozloučila se a odešla.
V okamžiku, kdy Paní zámků překročila hranici, nasáčkovali jsme se do poradního srubu. A opravdu, kovaný zámek povolil a my spolu s ním mohli odebrat i řetězy. Při otvírání víka truhlice se všichni kryli štíty, kdyby pod ním bylo něco nebezpečného. Bez problémů nám truhlice ukázala svůj poklad. Se zmatenými pohledy jsme hleděli na dva čisté papíry. Všem blesklo hlavami, že potřebujeme klíč zraku k odhalení textu na bílých stránkách. Jenomže klíč zraku na svém krku stráží Zoral se sedmi kroužky, v doprovodu kroužkáčů a možné přítomnosti Nolana. Přemýšleli jsme o tom, zda Zoral už není někde dva dny na západě kvůli našemu falešnému rozkazu. Tato myšlenka byla odehnána průzkumem u výklenku s truhlicí, který viděl, jak se hlídky stínů stále střídají. Takže bylo jasné, že Zoral i s klíčem je pořád v okolí. Jen otázkou bylo, jak ho dostat. Debatovali jsme dlouho, ale dá se říct, že jsme na nic nepřišli. Rozhodli jsme se, že necháme myšlenkové pochody uležet a pořádně se na to vyspíme.
14.7.
Ráno bez jakékoliv přípravy byl vyhlášen nástup. Všem bylo hned vše jasné, kniha napsala. Psala o tom, jak královna Gothian dostala naši zprávu, jak vydala rozkaz gardistům a jak nám odepsala. Poté krátce popsala odemykání a otvírání truhlice. Následně nás znepokojil popis události s Šáhenem, který si po únavné cestě rozdělal oheň a spatřil něco hrozného. I přes únavu se vydal směrem k vesnici. To všechno viděla Aurel, která přilétla k Nolanovi a něco mu řekla. A ten vyslal kamsi své vojáky. Více jsme se nedozvěděli. Dohodli jsme se, že nejlepší by bylo, kdybychom prošli tu trasu dvou dnů na západ. Nejlépe vybili všechny kroužkáče a k tomu Zorala s klíčem zraku. Také tu byla možnost, že nepotkáme nikoho a jenom si to projdeme. Po dlouhém smlouvání, Hovada byla schopna se obětovat, celá armáda světla by čtyřdenní túru nezvládla a nejspíš by pochodující stíny ani nedohnala.
Skupina o dvanácti lidech po chvíli příprav vyrazila v očekávání čehokoliv. Poněvadž odešli kapitáni, zástupci i ti nejzdatnější a nejzkušenější, jezdci, střelci a stopaři byli donuceni se sestavit od znova. Pětky průzkumy, spojky atd. Vše se muselo opět secvičit. Dokonce se vymyslel nový druh mlejnu. „Mlejn přes zbraně,“ kdy se držíme přes zbraně a tím kruh rozšíříme.
Asi hodinu od odchodu Hovad kniha napsala. O tom, jak Šáhen došel k vesnici a míří k němu Zoral s jedním stínem, které poslal Nolan. S jediným cílem, zabít. Přes všechen strach a nejistotu se oslabené jednotky vzchopily a jednohlasně se rozhodli k záchranné misi. V mžiku na nástupišti stáli jezdci, střelci i stopaři s maximálním odhodláním a bojovou připraveností. Vydali se k vesnici, kde slepce opravdu našli. Na vybavování nebyl čas, rovnou se zamaskovali a čekali na blížícího se nepřítele. Po chvíli dvě postavy v černém vyšly z nedalekého lesa, už z dálky bylo poznat o koho se jedná. Skryti pod svícnem všichni mlčky vyčkávali připraveni na okamžitý útok. Stíny nevědomky vešli do smrtonosné pasti. Mlejn přes zbraně poprvé a určitě ne naposledy bezchybně vyšel. Zoral i se svým kumpánem padl k zemi. Šáhen nás po zhlédnutí této scény varoval. Viděl černé vojsko zaútočit na největší záři. Sdělil nám, že o tom víme jenom my, nikdo nic netuší, jak z bílé, tak z černé armády. Prohledali jsme mrtvoly, stín s dvěma kroužky, Zoral s osmi. To nám podalo vysvětlení, jak kroužky skutečně fungují. Dva kroužky odporují jedné perle, takže na tři kroužky musí být použita šestka. Klíč zraku měl Zoral taky. Již mu není pánem. Armáda světla (co z ní zbylo) s klíčem zraku pádila za hranice. Pokud přešla truhlice, tak projde i klíč. S tím se vrátili do tábora a ve srubu si slíbili, že truhlici odemknou až tu budou Hovada. S tím dnšní akce skončila.
Na večerním nástupu byl oznámen příjezd legendární Třetí věže, která opět předvedla tu nejlepší práci a pobavila celé publikum. To na ulehčení bohatě stačilo a všichni ulehli s úsměvem na tváři.
15.7.
Ráno probíhalo, jako by se nic nestalo. Až na konci PPO přišla skupina Hovad. Unaveni a neochotni odpovídat na jakékoliv otázky se odšourali do svých stanů. Ale jejich klid dlouho netrval. Čekal je oběd a následně služba.
Odpoledne se celá armáda sešla v poradním srubu. Pro příchozí se znovu přečetla včerejší část z knihy. K tomu se přidalo to, co napsala dnes. Vyprávěla o tom, jak naše početnější část zabila a obrala Zorala. Dále přidala, jak Hovada vyzabíjela všechny hlídky, Aurel je přitom sledovala a následně vše sdělila Odule. Ta se rozzuřila, protože tam stíny neměli, co dělat. S tím vyprávění knihy skončilo a my se dali do tlumočení toho, co se dělo v obou skupinách. Hovada bez problémů vyčistila západní trasu a odtamtud to vzala kolem jižní strany Černých skal. Nikoho jiného už nepotkali. Následně, aby se malí předvedli, bylo vyhlášeno cvičné mejdlo. Všechny útoky a povely jim šly. Až tak, že kapitán střelců navrhl vytvoření elitní jednotky z Hovad. Hlasovalo se a většina byla pro.
Po tom všem jsme konečně vložili klíč zraku do truhlice. Modrá záře osvítila dva listy a na nich se objevilo čerňácké písmo. Okamžitě jsme začali překládat. Ve zkratce tam stálo, aby Nolan den po úplňku se svou armádou zaútočil na chrám světla. Všechno nám docvaklo. Právě tuto scénu Šáhen viděl v ohni, proto byl tak vyděšený. Okamžitě jsme do zlaté truhlice napsali varovnou zprávu a k tomu přiložili přepsaný rozkaz od Oduly. A opět nám nezbývalo nic než jenom čekat. Pro nenápadnost jsme se potom přesunuli na louku, kde jsme hráli hry. Nakonec jsme si zahráli tzv. kravinku, kdy se celý tábor zamotal a vymotal. V podstatě si to všichni užili.
Večer nás čekala druhá diskotéka. Stejná pařba jako minule odlehčila mysl a všichni se řádně bavili. Usínání bylo snadné.
16.7.
Na ranním nástupu byl ohlášen příchod Star Dance aneb když hvězdy tančí. Pro všechny příjemná změna, tak to přivítali v pozitivním duchu. Vedoucí oddílu si vylosoval hudbu, na kterou bude daný oddíl společně s ním a praktikantem tančit. Vylosované písničky nebyly vyřčeny nahlas, překvapení… Celé vystoupení bude časově limitováno na pět minut.
Dopoledne bylo PPO a následně oběd s poledním klidem. Těsně po svačině jsme byli nenápadně svoláni do poradního srubu, (hádejte co) kniha napsala. Slyšeli jsme pokračování Odulina vzteku. Poté nechala Nolana zbičovat a potupně mu předala vzkaz z ruky do ruky. Stálo tam úplně to stejné, co jsme my objevili v truhlici. Aby si zvýšila šanci na vítězství, předala mu ještě návod na výrobu uspávajícího lektvaru, pro nejhorší případ. Byliny, které zasela Božidara na svém políčku, má o úplňku vytrhat, vyvařit je a následným vývarem pocákat oběť. Rázem nás napadlo, že bychom jim byliny vytrhali. Využití pro tento lektvar bychom měli. Nakonec jsme se dohodli, že se tam o úplňku vydáme, odmlejnujeme devět kroužkáčů, desátého případně necháme naživu. On by s ním totiž zemřel i Nolan a tím by se porušila rovnováha. Po tom všem vytrháme byliny (zní to dost jednoduše…). Najednou byly zvenku slyšet hlasy. Když někdo vykouknul, spatřil Temného pána a štítem a zástavou. Shodli jsme se, že budeme předstírat normální běh tábora a nepřítele ignorovat. Po „nenápadném“ pozorování jsme byli svoláni na „další svačinu.“ Temný pán nás pozoroval stejně jako my jeho. Následně se na obzoru objevil Pán Bouře se Stínem smrti, nad Orlákem taky nějaký čerňák šel a na můstku u Černé brány byli spatřeni čtyři. V poradním srubu jsme ohlásili počty nepřátel a shodli se, že nás chtějí jen zastrašit, jen kvůli bylinám, o kterých si uvědomují, že jim je můžeme vzít. Stíny kolem hranic začali postupně mizet a dali nám klid. Poradu jsme rozpustili s tím, že se na to každá skupina včetně elitní jednotky připraví.
Když se začalo smrákat nově všechny čtyři jednotky se nastoupili. Elitní jednotka vyrazila první, aby pročistila a zajistila příchozí cestu k remízku. Po nějaké době zbytek družiny vyrazil taky. Bez problémů došli až ke spojce, která u remízku čekala. Elitní jednotka byla zamaskována na druhé straně vesnice. Přes rozestavené spojky, zároveň hlídky, posílali hlášení. Dva stíny tam sbírali bylinky. Jeden měl osm kroužků a druhého nezjistili. Od družiny byla vyslána láhev hluchoty k elitní jednotce, která úspěšně dva čerňáky ohlušila. V tu chvíli z lesa pod námi vyšli dva stíny. Jezdci, střelci a stopaři je zvládli odmlejnovat a skrýt se v houští. Po chvíli z lesa vyšli další, tentokrát tři. Opět je bezchybný útok poslal k zemi. Následně se zapálil svícen a celá družina se přesunula do vesnice. Tichý mlejn i hluché dva zabíjí. Sebrali jsme bylinky a s předsunutou elitní jednotkou došli do údolí světla.
Ještě dnes jsme udělali lektvar z ukořistěných rostlin a připravili se na zítřejší boj. Všichni jsme ulehali se zvědavostí a napětím v očekávání zítřejšího dne.
17.7.
Okamžitě jsme na ranním nástupu začali střádat plán. Chvíli trvalo domyslet a vypilovat všechny detaily. Nakonec jsme zvolili past. Smyčkou z lan zastavíme Nolana, vyrazíme mu kopí kopím a uspávacím lektvarem ho spolu s jeho doprovodem uspíme. Vyvodili jsme si, že Nolan bude procházet stále po červené Chodcově cestě, která pokračovala po křižovatce barev a truhlici rozkazu. Podle našich výpočtů měl poslední tři kroužkáže. Pokud by tam s ním byli všichni, musíme jednoho nechat naživu. Kvůli rovnováze. Poté někoho napadlo, že bychom ho vrátili zpátky do formy loutky. Tím bychom snad rovnováhu nenarušili. Poněvadž byl stvořen vložením perel hvězdného třpytu do očí loutky, mohlo by to fungovat i obráceně. Vložením perel do očí Nolana. Někdo si vzpomněl na jeden úryvek z knihy, kde má loutkař před královnou loutku podle popisu Nolanovi podobnou. Napsali jsme do zlaté truhlice náš nápad s otazníkem, zda by to tak fungovalo.
Nečekali jsme dlouho. Stihli jsme se sladit v útoku a připravit se na zvláštní situace. Přiběhl strážce zlaté truhlice. Místo vzkazu jsme zde našli dvě perly s hvězdným třpytem. Brali jsme to jako souhlas. Ještě jsme si dali rychlo-oběd a připraveni na všechno jsme nastoupili na nástupišti. Ale nále zazněly dvě velké rány od Černé brány. Po chvíli se na louce objevil Pán Bouře se Stínem smrti a pomalu začali mizet za obzorem. Elitní jednotka za nimi vyrazila. Zezadu na ně použili uspávací vodu. Sice na krátkou chvíli, ale fungovalo to. Stihli uhasit kopí Stína smrti ještě před tím, než on stačil zapálit Bouřkovi kopí. Poté se přidali k ostatním. Na místo jsme dorazili půl hodiny před třetí hodinou, kdy měl začít útok. Nastražili jsme past a řádně ji zamaskovali. Všichni jsme se rozestavili, jak jsme si to natrénovali. Zbývalo pár minut. Zapálili jsme svícen a vyčkávali. Za chvíli byl značen signál, že napřátelé přicházejí. Uviděli jsme prvního stína s mnoha kroužky. Tvořily jakýsi řetěz, jak jich bylo tolik. Za ním kráčel Nolan a v závěsu další dvojice čerňáků. Útok proběhl ukázkově bez chyby. Všichni tři stíny ulehli ke spánku. Jen Nolan zůstal při vědomí. Povedlo se nám ho svázat a připevnit ke stromu. Dva spící stíny jsme odmlejnovali. Poté jsme udělali kruhovou obranu kolem Nolana a čekali, co se bude dít dál. Náhle se vysoko na skalách objevil Alix a Akér. Na cestě vyšel gardista, který doprovázel loutkaře. Ten nesl loutku, Nolanovu podobiznu. Tentokrát ta loutka měla i své vlastní malé kopí. Z dřívější zkušenosti jsme na loutkaře zusili láhev hluchoty. Reagoval na to s nechápavým pohledem, ale dobře nás slyšel. Byl nadšen z nápadu o vrácení Nolana do loutky. Prý pan Nolan spí a bude rád, když jej vzbudíme. Alix a Akér vše hlídali z výšky a stále svými luky mířili na Nolana přivázaného ke stromu. Prý neusnul díky tomu, že ho Odula posílila. Uvolnili jsem lano a elitní tým ho přidržel v leže na zemi. Strážkyně opatrně položili perly hvězdného třpytu na Nolanovy oči. Náhle jeho tělo ochablo. V okamžiku začal loutkař jančit a blbnout s loutkou. Opravdu to vypadalo, že ožila. S výkřikem „Faladin“ všichni vzhlédli ukázaným směrem. Kolem Alixe a Akéra k nám mířil bílý čaroděj. Bez váhání jsme poklekli a po dlouhé době jsme si čaroděje opět prohlédli. Jako vždy svíral svou berlu a měl bílý šat, ale tentokrát v druhé ruce nesl toulec s šípy. Přistoupil k nám a začal hovořit. Poradil nám, abychom kopí, které má Nolanova loutka, zlomili a jeho samotného navrátili do lidského těla. Tím mu sebereme jeho sílu. Na otázku, zda to nevyvrátí rovnováhu dopověděl, že ji to naopak nastolí. Usoudili jsme, že pokud nám to říká sám Faladin nemůžeme udělat nic špatně. Požádali jsme lotkaře o kopí, kterému říkal trumpeta. V podstatě bez odporu nám to vydal. Neváhali jsme a hned ho zlomili. Následně jsme ale museli požádat o samotnou loutku, a to už se loutkaři moc nelíbilo. Po dlouhém přemlouvání konečně svolil. Vložili jsme jí perly do očí navrátili Nolanovu duši do jeho těla. Nařídili jsme mu ať se společně se svým posledním stínem potuluje a ani ve tmě nehledá útěchu. Odšoural se za stínem, který se začal probouzet, a pomalu odešli někam do neznáma. Faladin nám poděkoval za záchranu chrámu světla a Alixovi daroval toulec za to, že byl ochotný obětovat svůj život, kdyby Nolan zemřel. Nastolil by tím rovnováhu. Ještě jednou nám všichni poděkovali, rozloučili se a odešli. Loutkař při tom všem usnul, tak jsem k němu přiložili jeho loutku a tiše odešli do tábora.
Když jsme se vrátili, byli jsme všichni utahaní. Jenom jsme si zatleskali za obrovský úspěch a bylo vyhlášeno osobní volno a klid. Kvůli nepatrné nehodě byla zničena láhev hluchoty. Uzavřeli jsme ji tam, kde bývá přes rok. Když jí jednou prasklo víčko, po roce bylo spraveno. Takže se spoléháme na tenhle systém a případně to budeme řešit příští rok.
Po poklidné večeři a dalším osobním volnu se táborem rozneslo mejdlo. Na Orláku svítila světla loučí. Všichni si byli skoro úplně jistí, že to jsou naši, protože to je za hranicí. Nastoupili jsme se a ve formaci se vydali na Orlí hnízdo. Zde stál Chodec, po jeho boku gardista a k překvapení všech tu také byli zbrojíři, v časové smyčce bývalí kapitáni, kteří v tuto dobu zastávali místo v elitní jednotce.
Chodec nás přivítal a pobídl gardistu, který nám přečetl děkovnou zprávu od královny Gothian. Také tam stálo ať odevzdáme štíty zbrojířům a honosné šat uschováme v údolí. Štíty jsme tedy svěřili do rukou Damanovi, Rošanovi a Vilusovi. Poté jsme se rozloučili a seřadili se před Bažinou. Světla loučí se začala pomalu vzdalovat. Postupně jsme šaty ukládali do truhlice. A tímto jsme přestali být armáda údolí světla, ale pouze děti na táboře v Dolním Sedle. Jakoby nám výstroj a výzbroj tvořila pořádnou morálku. Jakmile se zaklaplo víko truhlice, uzavřelo i naši poslušnost a klid. Od této chvíle jsme neposlušní a hluční táborníci.
Toto všechno nám připomnělo blížící se konec tábora. A s takovým nepříjemným pocitem jsme šli spát.
18.7.
Dnes byl opět posunut budíček o hodinu později. Na ranním nástupu jsme byli ujištěni, že se Star Dance bude konat dnes večer. Takže se celý den oddíly, skupiny i jednotlivci připravovali na svá taneční čísla, nebo placené reklamy. Také proběhlo dražení loží, kde šlo o jídlo a lepší místa na Star Dance.
A na večerním nástupu byli vyhlášeni tři nejlepší uklízeči, kteří si mohli určit dobrou odměnu. Po nástupu zazvonil zvon a m se sešli ve Woodstocku. Každý oddíl předvedl úžasnou práci. Jednotlivci i skupiny ukázali svůj talent. Dále ti, kteří si chtěli trošku přivydělat, zahráli reklamu a dostali zaplaceno. Tento večer se moc povedl, všichni si to moc užili. Ale vítěz je vždy jenom jeden. Vyhráli to Zmije, které tancovaly na písničku Sofia. Hned potom byla vyhlášena večerka.
19.7.
Na ranním nástupu bylo řečeno, že k nám dopoledne přijede pouť. Spousta soutěží, zrádných, ale zábavných nám přineslo spousty sedloňů, za které jsme si mohli koupit dobroty nebo něco malého na památku v krámku. Legendární rychlý klíček nebo kouzelné jablko nás obraly o velký prachy, nebo nám vydělaly majlant. Také atrakce nás pobavily, sice na životě ohrozily, ale nikomu to zřejmě nevadilo. Těsně před obědem pouť skončila.
Táborem se rozneslo, že večer bude poslední slavnostní táborový oheň. Připravoval se mezitím, co si všichni nenápadně balili. Na večerním nástupu jsme byli ujištěni, že slavnostní oheň opravdu bude. Tak jsme byli obeznámení o zítřejším dni, kdy vstaneme o hodinu dříve, dobalíme si, sklidíme stany a uklidíme tábor. Nakonec byly vyhlášeny celkové výsledky Bažino zlob se. První místo vyhrál tým zelené a vysloužil si dort a šampaňské. Druhé místo obsadila žlutá a třetí černá. Čtvrté místo si vykoledoval tým modré a páté tým bílé. Někdo musel být poslední a tentokrát to vyhrál tým červené.
Při zazvonění zvonu jsme se sešli na Orláku, kde se před zapálením ohně přečetla kronika, rozdaly se lesní moudrosti a ukončil se tábor. Poslední slavnostní oheň proběhl stejně jako ty předešlé, jen s duchem loučícím se s těmito posledními chvílemi.
20.7.
Hned po budíčku byli všichni už sbaleni. Uklízení stanů a celého tábora trvalo snad věčně, ale i tak jsme se dočkali. Stačilo jen naložit kufry a byli jsme připraveni k odchodu. Byla rozdána svačina a zazvonění k nástupu. Zapršely sedloňě a my se s bolestivým loučením vydali z údolí světla.
Něco nového pro nováčky a nostalgie pro táborové veterány. Všichni jsme si prožili to stejné a zapamatujeme si to ať už ve zlém nebo dobrém
