Den 1.
Po několikahodinové cestě jsme konečně dorazili do našeho údolí. Zde nás již z dálky zdravili šťastní vedoucí a už né tak šťastní praktikanti. Jsme tu! Sami tomu nemůžeme uvěřit. To, na co jsme čekali celý dlouhý rok, je tu. Márty si nás svolá do chaotického hloučku a během krátké půl hodinky nám vysvětlí 3 body: 1.Nechat se vyfotit od profesionálního fotografa Luďka. 2. Nechat se očistit od vší- 3. Najít si stan a odnést toaletní papír a repelent.Následoval další výklad o pravidlech a řádu tábora. Nakonec jsme se rozdělili do 4 oddílů. Poté jsme se zozutekli do všech směrů. Ostřílení táborníci si vyměňovali zkušenosti, nováčci se seznamovali s novými přátteli.A vedoucí si užívali posledního klidu břed bouří. Ano, bouře opravdu přišla, ale ne taková, na jakou bychom byli připraveni. Čerňák! zařvalo za dnešní den již třetí z dětí. A vedoucí ihned svolali nástup, kde nám blíže nastínili boj světla a tmy. Nakonec nám Sue přečetla část z knihy Proroctví a pravdy. Dozvěděli jsme se, že kvůli své dobrotě Šaman padl do léčky a byla mu kniha sebrána. Temná vojska jí pomocí samotného Arona rozdvojila. Nakonec však armáda světla získala knihu zpět. Což nás uvádí do nepříjemné situace, neboť nepřítel má díky druhé knize stejné informace, jako my. Z našich myšlenek nás vyrušil až oheň, který náhle vzplál na hranici. Co to je? Ptali jsme se sami sebe. Po chvíli jsme si na tuto otázku dokázali odpovědět. Byl to Stín! Tedy přesněji spálený Stín ze kterého zbyl už jen popel, háv zbraň a louče. Poté jsme se přemístili do woodstocku. Tady jsme vedle cesty housek spatřili zbrojíře Rošana. U jeho nohou ležely tři hromady šatů. Šat Střelců, Jezdců a Stopařů. Rošan nám jaj dal se slovy, že zbrojnice světla jsou opět otevřeny. V našich dětských myslích již létalo tolik myšlenek, že jsme šli raději spát do svých nových stanů plných všemožných brouků a havěti. To je naše údolí. To, kam se vracíme rok po roce jako energické děti a odjíždíme...hmmm..jako...No, nebudu předbíhat. Vždyť jsme teprve na začátku.
Den 2.
Ráno jsme se probudili ze svých pohodlných stanů za hlasitého řevu Budíček! Po kterém následovala vražedná rozcvička. Pak bylo PPO. Tedy né každý ho měl. Skupina velkých pracovala na stavbě hráze v čele s Karlíkem a Mártym. Velká stavba si řádala mnoho padlých otroků zazděných do bitelných zdí hráze. Vydařilo se a po obědě před námi již stála hráz v celé své kráse. Po poledním klidu jsme se rozdělili do bojových skupin a nacvičovali taktiku. Márty nám vysvětloval, co děláme špatně. Ale na druhou stranu, byli jsme tu teprve druhý den. Když nácvik skončil, lil z nás pot a krev. Den jsme zakončili v rytmech prvního táborového ohně. P.S.: Běží trpaslíček malý, nožky se mu pomotaly...
Den 3.
Ráno jsme se vyhrabali jako slepí krtci ze svých teploučkých spacáků. Naše milované PPO nám zkazili Stíny a tím nám dali důvod k prvnímu boji. Márty se postavil před naše vojska a vítr si pohrával s jeho kadeřemi. Po rychlé exaci tří černých jsme sledovali posledního z nich až k záhadné truhle. Zde bylo několik Stínů, kteří mluvili o noci temného písma. O tom, co je v truhličce jsme se začali bavit až v táboře. Je v tom ta kniha, Napadla někoho z dětí. A rozjela se nová diskuze na toto téma. Po půl hodině vysilujících dohad jsme dospěli k názoru, že zorganizujeme drsný průzkum který zjistí, co a jak. Probíhá noc temného písma. Ve 21.20 vyrazila skupinka 16 vyvolených, kteří, kryti noční tmou, získali potřebné informace.
Den 4.
Nebudu psát, že jsme se probudili, měli vražednou rozcvičku a snídani, ale co stojí za zmínku je PPO – protože to nebylo. Místo něj jsme se zvesela (dobře, ne všichni zvesela) vydali na hledání cest kamenů. Po dlouhém a strastiplném putování jsme objevili tři mrtvé schránky. Truhličky, do kterých Písaři nosí své zprávy. Po poledni jsme hráli vodní bitvu, starobylý sport s dlouholetou tradicí a zvyky, kde je cílem naplnit co nejvíce džbánů vody za pět minut. Aby to nebylo tak lehké, je tu druhá skupinka, která se snaží zabránit, aby se voda dostala do již zmíněného džbánku. Když jsme byli všichni šťastní a mokří, dostali jsme nelehký úkol vymyslet divadelní hru a zapojit do ní děj, postavu, místo a plno dalších věcí, které jsme si předem vylosovali. Od té chvíle jsme dostali čas až do nenáviděné večerky na vymyšlení a nacvičení filmu. Poté jsme zvesela ulehli do spacáků a než zazněl první řev Večerka! Už jsme spali.
Den 5.
Nechtěli jsme vybočit z pravidelného táborového režimu a tak jsme opět zrušili PPO na úkor kontroly cest kamenů a mrtvých schránek. Naší už téměř každodenní rutinu narušilo několik Stínů rozptýlených na cestách kamenů. Čirou náhodou byl jeden z nich právě tím Písařem, kterého jsme viděli předchozí noc. Skupinka Stopařů mu tedy sebrala kámen a šat se kterým se zrychleně přesunuli do tábora. Chvíli po nich dorazili Jezdci. Ale kde jsou Střelci? Po chvíli jsme si uvědomili, že byli na průzkumu černé brány. Chvilkovou úlevu vystřídal děs, když do tábora přiběhl posel Střelců. Prý je v černé bráně několik Stínů. Ihned jsme vyrazili. Před černou bránou byl klid. Náš šepot přehlušovali jen tiché povely vedoucích a kapitánů. Byl vyslán průzkum, ale co se stalo? Než jsme stačili jakkoliv zasáhnout, náš průzkum byl napaden Stíny. Zmatek. Byla prakticky jediná věc v našich myslích. Proč? Jak? Ptali jsme se sami sebe při záchraně průzkumu. Náhle bitevní vřavu přerušil děsivý řev temného pána. Nikdo nevěděl jak, ale Stíny drželi naši Vendy, též Velkým oddílem zvanou učitelku. Následovala dlouhá obchodní rozmluva o výměně perel a listiny s temným písmem. Po nelehké výměně jsme se přesunuli k poradě do jídelního srubu. Odpoledne se konal Sedlácký Ferdinand, kde jsme mohli vidět plavajícího terminátora, přejetého draka, nebo zeleninové lečo. Avšak vítěz může být jen jeden a tím byl Petr a jeho skupinka v podání Gluma a mnicha v klášteře. Abych to zakončil: Šli jsme spát.
Den 6.
Hned z rána jsme se mohli těšit z casina Sedlo. Velmi uznávaného a drahého podniku ve kterém jsme mohli vydělat, ale i prodělat peníze za které jsme mohli v aukci dražit směnky. Odpoledne jsme se vydali na kopec Neviditelnosti za malířem. Tedy, po našem zjištění na místě – malířkou. S velmi bojácnou malířkou byla uzavžena dohoda. My ppro ní vyrobíme galerii obrazů s motivem království světla a ona nám poté obrazy vymění za staré vzácné uhly které jsme potřebovali na lest proti temným vojskům.
Den 7.
Probudili jsme se a dopoledne bylo PPO. Klid v táboře vystřídalo hemžení dětí, jako drobných mravenečků. Jé, támhle! Zvolalo jedno z dětí a opravdu. Po louce se k nám blížila malířka velmi opatrným krokem. Delegace koníkovských diplomatů jí přivedla až do tábora, kde si žena prohlédla obrazy a šest nejlepších s námi vyměnila za tři uhly. Konečně jsme měli všechny potřebné věci pro sepsání tajných, klamných zpráv armádám Stínů. Tři zprávy, tři truhličky a tři brzy zredukované armády Stínů. Malá vsuvka: Tři kapitáni přesně věděli, opravdu přesně věděli, co napsat na papíry za zprávy. Bohužel to jeden nejmenovaný muž schoval na tak tajném místě, že ho ani on sám nenašel. Pozn. Autora: mají to v krvi, viz. Cuba a zástava... Napsali jsme tedy zprávy nové a roznesli jsme je rychlostí české pošty do mrtvých schránek. K večeru jsme ještě dopilovali taktiku na zítřejší velký boj.
Den 8.
Ihned z rána jsme vyrazili na místo, kde kdysi stály Oduliny váhy zla. Tam jsme se zamaskovali pomocí větví, trav a keů do jednoho velkého mlejnu. V jeho středu stáli tři lidé: Petr se svícnem, Adam jako Stín nestín a Kuba jako ten se zapalovačem. Není potřeba popisovat, jak nám u svícnu začala hořet kůra a tak jsme jí hasili vodou hluchoty. Není potřeba popisovat, jak jsme odmlejnovali deset Stínů a generála, kteří nám vběhli do pasti. Ovšem pak se stalo něco neočekávaného. Naše skupinky se dokázali skoro nehlučně zformovat. No a pak nás zahnal do tábora sám Nestor. Prostě úplně normální den. V táboře jsme pokračovali dál dle denního řádu. Až na oddíl velkých, kteří připravili nádherný oheň. Ale ještě před tím, než zazněly první večerní písně táborového ohně, jsme si zahráli velmi náročnou hru na horolezce. V každé skupině vyráželi na zdolání osmitisícovek vždy dva horolezci svázaní lanem. Úkolem každé skupinky bylo ukořistit co nejvíce papírků s různými názvy hor. Bohužel, jako zatím každou hru, kterou hrál celý tábor, vyhrála Petrova skupinka...(jsem si to nemohl odpustit). Večer konečně zakončily zvuky kytak a zpěv u druhého slavnostního táborového ohně.
Den 9.
Jak to tak už bývá, hned z rána na nás vedoucí vytáhli, co bude náplní celého dne. A co víc, že ani ne za hodinu, začne puťák při kterém si člověk pravidelně zničí oblečení, zpotí se jak myš a potáhne do tábora nejméně dva zraněné koníky. Pravda byla jiná. Tento puťák se svou vzdáleností a obtížností ani zdleka nemohl rovnat puťákům minulým, což pro nás, koníky, malé, střední, bylo štěstí. Mohli jsme si na naší cestě užít plno disciplín jako například vrh vajíčkem, poznávání jídla, střelba na živé, později už mrtvé, cíle. Ne, dělám si legraci... Jen na cíle. Tuto velkou hru opět vyhrál Petr. Při odpoledním nástupu se však stalo něco neuvěřitelného. Matylda upadla do časové smyčky a jako Paní živlu vody nám oznámila, že nad kamenným srdcem je spoután Šaman. Celým údolím světla zněly povely a po pár minutách tu již stáli táborníci v plné zbroji. V čele s Matyldou jsme vyrazili k šamaništi, kde byl spoután Nestorovým rudým opaskem. Pomocí perel a zástavy jsme ho osvobodili. Řekl nám, že přichází od Faladina. Šaman nám vysvětlil, že nad námi již není zmíněný Faladin bděl. A dokonce nechal hořet svícen na kterém nebyla svíčka.... Poté, co jsme se se svatým mužem rozloučili následovala tradiční porada na jejímž konci jsme toho věděli stejně, jako na začátku. Možná trochu unavenější a už z toho důvodu jsme měli osobní volno po kterém jsme krásně zapluli do říše snů.
Den 10.
Jak jinak začít den, než probuzením. A někteří z nás si dokonce vyčistili zuby. Ale co bylo zajímavé? Nevíme. Tedy až na drobnost. Poctil nás svou přítomností sám Hraničář. Jeden z nejvyšších hodnostářů světla. V pokleku jsme poslouchali jeho slova. Vyzval nás abychom šli za ním. Již zdáli byla vidět záře loučí. Tma. Kroky. Světlo. Ostré světlo v jehož záři spatřujeme tři zbrojíře. Damana, Viluse, Rošana. U jejich nohou ležely štíty světla. Vyzvali nás, abychom převzali dar ze zbrojnic světla. Tyto štíty se třemi provázky symbolizujícími životy štítu. Tyto štíty mají moc odvrátit temnotu. Po přijetí štítů jsme se ubrali zpět do tábora, do pyžama (někteří, že, Johane?), do stanů a v našem případě kabrioletu.
Den 11.
Vstali jsme, čímž jsme si nebyli jistí ještě celou snídani. Na nástupunás konečně něco plně probudilo. Rána. Někteří z nás měli podezření, že to byl jeden z nepovedených Adamových experimentů, ale sám Adam potvrdil, že teoreticky i prakticky žádný výbuch nehrozí. To nás trochu uklidnilo. Po Petrových slovech, že to nevadí a že pokračujeme dále v nástupu, nás Márty znovu vyvedl z míry. Šat, perly a zbraně! Všichni se tryskem rozeběhli do stanů a za pár minut zde již stála armáda světla v plné zbroji. Vydali jsme se tedy ve třech skupinách za zdrojem onoho hluku. Nic. Nikde. Nikdo. Už jsme začínali doufat, že se v klidu vrátíme zpět do tábory, kdž hlídka začala značit znamení kříže. Nebezpečí. Dále ukazuje na prstech tři a už víme počet Stínů, které jsme s tichostí buldozeru a hbitostí verlyby po chvíli odpětkovali. Byli jsme překvapeni, že Stíny měli na svých opascích zprávy. Do ruličky smotaný papír na kterém nebylo žádné písmo. Prázdný bílý papír? Nevíme. Z úvah nás probraly hlasy ostatních dětí. Drobné ručičky ukazovaly k houští, kde stál generál temnoty s jakousi spoutanou postavou. Rychlostí, která u nás nebývá normální, jsme zformovali pětku a zaútočili na Stína i s našimi štíty. Nic. Stín se nám vysmál. Zamával záhadnou lahvičkou v ruce a v tu ránu nám to došlo. Měl diamanty temnoty. Drobné kamínky propůjčující nositeli sílu. Naší pětku posílila pětka záložní a Stín se konečně pod silou perel a štítů bezvládně sesunul k zemi. Tím však akce zdaleka neskončila. Odpoutali jsme neznámou osobu a odvedli na louku, kde nám prozradila, že je paní živlu Země a jen ona ví, kde jsou tři rudé svíce, magické klíče sloužící k otevření číše s temnými diamanty od Arona. V hádankách nám sdělila, kde se svíce nalézají. Odmlčela se a s hrdostí poodešla. Tři místa, která budou nejpravděpodobněji ta na kterých jsou uschovány svíce. Skupinky šly rychle a do tábora se s manšími či většími komplikacemi i se svícemi dostaly. Pozn. Autora: zdolal jsem Písečný vrch bez větších problémů – do Hrádku jsme nedošli. Po obědě a poledním klidu na nás čekala úžasná kapela Sedlácká pakáž propojena s programem reklamožroutů. Speciální hry, kdy měla každá skupinka za úkol vymyslet a zahrát reklamu na jakýkoliv vymyšlený nebo existující výrobek. Po tomto jsme byli již tak unavení, že nás spacák pohltil jako nic.
Den 12.
Ráno jsme postupovali podle denního řádu. Budíček, rozcvička, snídaně a pak už to začalo. Kryšpova vražedná hra na piráty. Hrálo se v části Johanova černého lesa, která je od této doby zvaná zlomnoha nebo kotníkozvrt. Byli jsme rozděleni do našich tří bojových skupin. Jejich úkolem bylo napsat svůj podpis se značkou týmu na karty měst rozmístěných různě po lese. Ale aby toho nebylo málo, bránili jim v tom zlí Piráti. Chycení námořníci se museli vrátit do přístavu. Bohužel týmy byly oslabeny o své kapitány, kteří se přidali na stranu chtačů. Nakonec zvítězila poprvé za tábor skupinka Střelců. Ale tato hra se neobešla bez ztrát. Dva zvrtnuté kotníky. 30 pádů se škrábanci, 4 skoky do trní a nespočet škrábanců. Jo, a ještě jedna boule. Večer po dlouhé a úmorné poradě se celé naše údolí vydalo na otevření džbánu, kde jsou diamanty temnoty. I vydali jsme se na cestu. Vše probíhalo hladce. Až na jednoho Stína stojícího u vstupu do lesa. Naše jednotky se rozmístily abychom se Stína mohli zbavit. Poté, co ho Márty vlákal do středu naší formace jsme uzavřeli mlejn. Avšak než zazněl řev Mlejn! Se ozval jiný, nám též velmi známý řev Pětka! V tu chvíli Stín padl k zemi, ale nebyl to jen Stín, kdo padl... Márty ihned vyrazil tři kapitány z funkce a nahradil je prvními důstojníky. Kapitáni se tiše usmívali pod náhlým pocitem bezstarostnosti... Procházeli jsme tedy dále do nočního lesa v čele s novými kapitány. Od hlavního vojevůdce světla byl vydán pokyn k naprostému tichu. Abychom nepolámali jedinou větévku. Procházeli jsme nočním lesem a byl vydán další povel. Jděte po levé straně lesa. Nechápeme proč musíme jít tím suchým a šustivým listím. Raději ale mlčíme a plníme rozkaz. Padají k zemi. Bojujeme, plížíme se. Už ji vidíme. Nikým nehlídanou číši s koulí zámku. To je nádoba ve které jsou diamanty. Po větších obtížích s magickou obranou toho místa. Po zapálení svící byla odstraněna koule zámku a vybráno skoro dva tisíce diamantů se kterými jsme se rychle vydali do tábora. O půlnoci jsme se konečně mohli odebrat do spacáků.
Den 13.
Hned zrána jsme začali z ostra. Vodní bitva. Náš oblíbený starobylý sport. Tuto bitvu vyhráli Jezdci a tím si i vysloužili pár dalších ešusů plných vody navíc. Zázrakem bylo, že tento den se již nic zajímavého nedělo. A tak bych tedy mohl popsat něco obyčejného. Karel – nový obyvatel našeho tábora. Je to medvěd uctívaný Koníky. Koníci – nejmenší děti význační svým štěbetáním, skandováním a zpěvem. Ondrova svatyně – svatyně poblíž potoka zasvěcená bohu všech žab. Má tam malou svíčku kterou si večer zapaluje. Dvě věže – Tajemné místo opředené historkami o příšerách a gnomech odnášejících toaleťák. Ano, jsou to kadibudky.
Den 14.
Vstali jsme. Vyčistili si zuby a nasnídali se. PPO. Nic. Nic zajímavého. Vyčkávali jsme. Hleděli na obzor s nadějí, že se objeví čerňák. Jo, vlastně jedna věc se děla. Byla zvláštní olympiáda ve které se oběvovaly takové disciplíny, jako například hledání bonbonu v mouce, namotávání provázku s rybičkou na jazyk nebo dokonalé přepůlení sirky. Tuto část olympiády vyhráli Stopaři.
Den 15.
Dnes byl pro oddíl velkých den s velkým D. Byli jsme v jídelní válce. Chtěli jsme usmažit k večeři pro celý tábor chlebové bramboráky, ale Sue, Klárka, Johan a další se nám v tom snažili zabránit. Nyní vám ve zkratce řeknu, co se stalo. Ráno po nástupu jsem vběhl spolu se Spinkym do kuchyně kterou strážil Filip. Sebrali jsme dva pytle buřtů na buřtguláš a utíkali s nimi do lesa. Filip se nás jal pronásledovat a tím nechal nechráněnou kuchyň. V tuto chvíli do ní vběhla druhá skupina a vzala co nejvíce prkýnek a nožů. Zformovali jsme se u středňáckého stolu kde nám třetí skupina přinesla šest přepravek plných bochníků chleba. Ten jsme dali sušit k woodstocku a šli jsme připravovat slavnostní oheň. Ty, Fogy, to bylo něco. Projel jsem se na kapotě auta Pomádového blesku pár kilometrů. Bylo to úžasné. Tady jsme naložili chvojí a vrátili se na autě do tábora, kde nás čekala hned dvě překvapení. Za prvé náš oddíl vyrobil bojové žabí zástavy a že nám někdo ukradl chleby. Naštěstí naše síť špehů ihned odhalila kde a než jsme se nadáli, byl hotov oheň i chleboráky. Našemu boji třikrát nazdar! Jakmile jsme se sešli kolem nezapáleného táboráku, zapálili jsme poslovu svíci. Svíci, která má moc jej přivolat. Posel opravdu po chvíli přišel a pomocí jeho hole a Kálibovým krystalem vysál veškerou moc z temných diamantů. Poté se před námi zjevil Faladin a vzkázal nám dík od královny Gothian. Hlavou nám prolétaly obrazy kopce na jehož vrcholu je mýtina s malou tůní. Vize skončily. Faladin se s námi rozloučil a odešel někam do tmy. Usadili jsme se a orlím hnízdem i celým údolím se šířily hlasy, zpěv a hra na kytaru. Jak už jsem řekl, toto je naše údolí a náš čas tady se pomalu krátí.
Den 16.
Už předem jsme věděli, že tento den bude úplně nabitý. A opravdu. Hned po snídani začala hra Agent 001. Byli jsme rozděleni do šesti agentur, které válčili proti sobě a hledali indicie v širém okolí. Celá hra byla zakončena opékáním buřtů. Tato hra byla úžasná. Ale vzhledem k naší kapitánské alianci zvítězila Rolandova skupina, ale pozor, skupina Petra již tradičně obsadila medailové místo. (tato věta napadla Matyldu) Následovala dlouhá porada, která vyústila ve výpravu na kopec Lži. Po cestě jsme odpětkovali několik Stínů, prošli pomocí svícnu kolem nicnetušícího Nestora a došli až k Aronově tůni. Jsme tak blízko, ale nemáme růži, kterou bychom zničili, nabo alespoň uzamkli tůni. Tento problém nakonec vyřešil Chodec hraničář, který posvátnou růži přinesl a položil jí na hladinu tůně. Každý z nás k ní vložil svou bojovou perlu světla. Chdec nás požádal abychom odešli. Řekl nám, že nesmíme slyšet slova zaklínání. Poodešli jsme. Z tůně začal stoupat hustý dým. Chodec se napřímil a odešel někam pryč. Jsme tu jen my. My a naše myšlenky. Výbuch. Obrovský výbuch se rozléhal po celém kopci. Tůň je uzamčena! A my s hrdostí odcházíme do tábora. Nastal klid po boji. Večer se ale stalo něco, co jsme nečekali. Naší hranici navštívila Odula. Po spoustě čerňáckých keců vytáhla zpoza svého pláště královninu růži. Vhodila jí do ohně a s její pomocí zaklela zbraně stařešinů, aby přestaly fungovat. Máme jí věřit? Nevíme. Odula odešla a my také. Do svých stanů, spacáků a někteří i pyžam.
Den 17.
Vyčkávali jsme až se na obzoru objeví čerňák, abychom mohli vyzkoušet funkčnost zbraní stařešinů. Na konci poledního klidu jsme konečně našli náš pokusný subjekt – Stín promenádující se po Keltských pastvinách u posedu. Po přibližně pětiminutové prodlevě jsme vyslali jednu klamnou a jednu elitní pětku. Klamná pětka měla za úkol vyzkoušet repliku zbraně stařešinů. Pokud by jakoby fungovala, znamenalo by to, že se nás čerňáci snaží oklamat. Druhá skupinka s pravou zbraní stařešinů zaútočila na Stína. Bohužel neúspěšně. No takhle – úspěšně. Stína odpětkovali, ale kopí mu nevyrazilo zbraň z ruky. S tímto novým poznatkem jsme se odebrali zpět do tábora. Poté už se nedělo nic, co by stálo za zmínku. Tedy až na to, že jsme šli spát.
Den 18.
Probudili jsme se do slunečného dne. Vůbec jsme netušili, co na nás dnešní den chystá sám MIRDA. Výlet na Popovu skálu. Šílený kopec. Legendy praví, že je nemožné ho s koníky zdolat. No, jakoby jakýmsi Faladinovým kouzlem jsme to dokázali a v táboře na nás čekalo překvapení od Mirdy a Bábovky. Borůvkovo-makové koláče a pošta! Všichni byli nadšení a spokojení. To ještě nebylo vše! Večer nás překvapil DJ Cuba se svou diskotékou. která nás znavila do té míry, že jsme šli spát baz větších protestů.
Den 19.
Ráno pokračoval další díl podivnéolympiády ve které jsme mohli vidět spoustu zajímavých disciplín. Každá po jednom bodu pro výherce disciplíny. Tedy až na jednu vyjímku a to chytání bonbonů do pusy. A právě této disciplíny využili Jezdci a tím si zajistili vítězství se 17 boby. Za nimi v těsném závěsu Stopaři a nakonec Střelci. Odpoledne jsme se vydali na Keltské pastviny. kde jsme spatřili tři Stíny. Připraveni na formaci mlejn jsme se opatrně přibližovali, avšak Stíny na nás byli připraveni a na obzor vystoupili další dva Stíny. Jeden z nich byl generál držící v rukou zástavu temnoty. Tímto byly naše perly světla bezcenné. I tak jsme se pustili do boje a kusy našich zbraní létaly vzduchem. Po příchodu dalších a dalších hodnostářů světla i temnoty. S touto silou jsme již nedokázali nic udělat a raději jsme se v chaotickém úprku stáhli zpět do tábora. Do stanů. Však to znáte.
Den 20.
Už od rána jsme vyčkávali, kdy napíše kniha, aby mohl být odstartován tajný plán zničení temné sestry knihy Proroctví a pravdy. Naše kniha opravdu napsala a my ksme se po jejím přečtení vydali do černých skal. Pomalu se stmívalo a my jsme v tichosti procházeli nočním lesem. Před prvním zákrutem soutěsky jsme spatřili šest Písařů, kteří prošli kousek od nás. Jali jsme se je sledovat a tímto jsme se dostali před vstup do Oduliny svatyně. Tam jsme aktivovali srdce matky rudé země, které nás mělo ochránit před veškerým zlem. Takto vyzbrojeni jsme se vydali do soutěsky. Všude kolem byla světla a spousta Stínů a hodnostářů temnoty. Máme srdce. Jsme neviditelní a neslyšitelní. Po Odulinu obřadu jsme obestoupili její oltář s knihou. A poté jsme jí silou buldozeru rozmlátili kameny a i s růží královny Gothin odešli. Po cestě nás však zastavil Beren a odvedl ke královně. Ta nám poděkovala a propustila nás ze svých služeb. Odevzdali jsme tedy náš šat i štíty. Byli jsme tím už jen poloviční bojovníci Bílého údolí. Se slzami na krajíčku jsme se vydali spát.
Den 21.
Probudili jsme se a ihned po rozcvičce jsme si začali balit naše věci. Tedy až na Sedloně, protože přijela pouť! Spousta atrakcí na kterých jsme získávali peníze za které jsme si nakoupili sladkosti a hračky, či jiné věci. Pouť skončila a my jsme se mohli vrhnout na bourání hráze a stavění slavnostního ohně. Večer již bylo vše hotovo a vydali jsme se k táboráku. Předávání moudrostí. Písně. Je den před dnem posledním...
Den 22.
Vzbudili jsme se a s ještě zalepenýma očima nám začali brát střechu nad hlavou. Bourání tábora. Povídání. Napětí. Uběhlo to tak rychle. Jako bychom přijeli včera. Mám slzy na krajíčku a loučím se s každým a se vším. S tímto údolím, které bylo mým domovem celých 21 dní. Něco končí, něco začíná. Přichází civilizace. A za rok se tu sejdeme znovu. Tedy doufám, že stejně úžasná parta, jako letos. Loučím se Naše údolí. Loučím se.
Petr
připravuje se...
