Čeřín 2006
Na nástupišti stojí dva autobusy a panuje tam obvyklý zmatek. Štěpánce dát papíry, kufry do autobusů, nezapomenout děti a vůbec odjet. Cestou už každý přemýšlí, jak se asi okolí změnilo a co asi letos prožijeme. A jak se krajina mění, staří ji poznávají a noví si přejí, aby to bylo to místo, kde prožijí následující tři týdny.
Po výstupu z autobusu nenásleduje obvyklé vykládání zavazadel, ale focení na čeřínskou měnu. Poté se kufry vyloží a nás už nohy nesou na ono vytoužené místo. První nástup nám objasní věci ohledně chodu tábora a poznáváme vedoucí, naše vele-šikovné kuchaře a hospodáře. Po ukončení nástupu se oddíly rozcházejí na PPO.
Večeři předvedli kuchaři své umění, nástup zodpověděl další naše otázky a poodkryl tajemství časové smyčky. Následoval opět PPO.
Neděle 23. 7. 2006
Dnešní dopoledne trávil tábor při PPO, kromě Velkých kluků, kteří dělali dřevo na večerní slavnostní vyrušeni postavou oděnou do oranžovo - žlutého hábitu s velkým kovovým amuletem na krku. Muž přicházel od úvozové cesty a mlčel. Tak se Malý Bury chopil iniciativy a pravi1: "Jak se jmenuješ?" "Kdo se ptá, ten neví." Zněla nám nesmyslná odpověď. Mezi odpověďmi nesmyslnými však některé alespoň málo smysl měly. Dozvěděli jsme se, že přišel branou světů, hledá mák, a že hrozí velké nebezpečí, na které všichni zahyneme.
Dopolední setkání však není posledním. Místo plánovaného odpoledního PPO neplánovaně potkáváme další dvě tajemné ženy. První potkávají nahoře na louce u aut Malí kluci a Velké holky. Postava oděna do oranžového hábitu se žlutými rukávy a amuletem budila dojem, že něco hledá. Nám však řekla jen: "Brána světů je otevřena a síla věků je všude kolem nás."
Na naše následující otázky buď neodpovídala vůbec nebo opakovala svou větu. Ženu druhou, tentokrát v zeleném a opět s amuletem, potkali Střední kluci a holky. Říkala, že jde od mága a brána světů že je zavřená, tudíž nám nehrozí žádné nebezpečí. Když se někdo zeptal, zda se ještě potkáme, zněla odpověď: "Doufám, že ne!"
Večer se konal zahajovací oheň, který předčasně ukončil déšť.
Pondělí 24.7.2006
"Rychle! Hoří!" Zaznělo náhlé volání. A tábor sbíhá k hromadě hořícího dřeva a hasí. To už Ivan vytahuje rozeklanou větev se třemi mincemi na ohořelých koncích. Později na poradě se nacházejí ještě tři znaky vyryté do kůry.
Po jejich prohlédnutí dostává každý oddíl mapu a jde hledat místa jim podobná. Nakonec jsme se shodli na Křížové hoře, zátočině potoka a rozcestí růžových a zelených trojúhelníků s oranžovými kolečky u Pláně světla a tmy. A po poledním klidu už jako první vycházejí Velké holky s polovinou Velkých kluků na nejdelší z tras: Křížovou horu. Cesta tam probíhá v klidu a není vidět žádné nebezpečí (stejně jako u dalších dvou skupin). Na místě potkáváme ženu, která se představuje jako Tkadlena a zároveň pokládá otázky: Proč přicházíme a co nás přivedlo. "Přivedlo nás sem znamení." "Cesta trojzubce." "Tak jste tedy byli přivedeni cestou ... Strhla se bouře a zničila mi stavy, mohli byste mi zpravit tento koberec? (ukazuje na cáry). Pak vám povím, co vím, ale nejsem moc informovaná." Posbírali jsme tedy roztrhané cáry rozházené po okolí a podali jí je v podobě utkaného koberce. Poděkovala a dokonce i pochválila naší práci. "Nějak vás tedy odměním, zde je plátno neviditelnosti, teď je vaše, tak berte. V pravý čas se spojí ve správnou cestu." "Hrozí nám nějaké nebezpečí?" Zeptali jsme se. "Nebezpečí záleží na vaší šikovnosti" "A máme tedy nějaké nepřátele?" "Nepřátele má každý." Zněla poslední její věta nám před rozloučením a odchodem. Na cestě zpět však hlídka hlásí ještě jednu osobu. Je jí žena, kterou již včera potkali Střední kluci a holky. Na naše otázky, kam jde a kdo je, odpovídá: "To vás nemusí zajímat!" Tak tedy zkoušíme dál: "Na co máte ty amulety?" "Pravda, na co je mám? Jsou vlastně úplně bezcenné. Tak si je vemte!" "Kde jste k nim přišla?" "Prostě je mám." "A komu patřili před tím?" "Nikomu! Prostě existují, ale budou k ničemu." "Třeba někomu k něčemu budou." "Pochybuji!" Řekla ještě a odešla.
Druhá skupinka Středních holek a Malých kluků měla cíl cesty u potoka, kde potkali Drátenici. "Co tu hledáte?" Zazněla otázka z jejích úst. "Hledáme tebe!" Odpověděli jsme. "Chcete mou pomoc?" "Ano." "Ale bez práce nejsou koláče!" Řekla a ukázala na sedm hliněných nádob a ještě dodala: "Potřebuji je ozdobit na zítřejší trh a natrhat do nich květiny a lesní plody." Po předání hotové práce Drátenice poděkovala a darovala nám devět amuletů, které jmenovala Sílou věků. Na cestě zpět bylo vše klidné.
Skupinka třetí šla k Pláni zlomu pod Horou osudu. Tam narazila na muže. Ten zakřičel: "Kdo jste?" "No a kdo jsi ty?" Zareagovali hned Střední a Velcí kluci. "Mapař. Nemohu dokončit jednu mapu, protože se bojím chodit okolím, kvůli velkému zlu, co tu všude je." "Nechcete s něčím pomoct?" "Chtěl bych, ale to nezvládnete. Jste na to moc krátcí." "Ale můžeme se pokusit!" Nedali se odradit kluci a ukázali Mapaři táborovou mapu. "To je dobrá práce!" Řekl Mapař a ukázal skupince mapu svou, která z poloviny vypadala stejně jako mapa naše, akorát bez moderních katastrálních údajů, kterou jim dal k dokreslení. Při práci se kluci snažili něco zjistit, a tak se ptali, jestli něco neví o Bráně světů nebo Síle věků. "Něco vím, ale zaslechl jsem to v krčmě, což není moc věrohodný zdroj." Řekl Mapař. Po odevzdání práce nebyl moc spokojen, že dostane polovinu ceny, ale že stejně děkuje. Jako odměnu dává pergamen s mapou, na které je vyznačeno pět bodů, všechny u našeho potoka. Cestou zpět bylo opět vše v pořádku. Večer nás čekalo překvapení pod zkratkou NS. Až znělka " ...Já sem Pepa Smolík a smůly mám tolik, stojí na mně celá rodina ...“nám prozradila, oč jde.
Úterý 25.7.2006
Dnes byla na programu paraolympiáda. Po poledním klidu jsme nastoupili na louce a rozdělili se do osmi družstev a začali plnit různé disciplíny: závod siamských dvojčat, slalom slepých s navigátorem apod. Vyhrál tým Lukáše. A aby nebylo sportu málo, rozdal Max míče a hrál se fotbal. Ale v tom hru přerušil křičený rozkaz: "Na ně!" Vydaný velitelem mužů v hnědém, kteří přepadli náš tábor. Nespokojil se však se řvaním na své nájemné vrahy, ale začal křičet i na nás. "Jste obklíčeni, vydejte nám Sílu věků! Víme, že ji máte! Viděli jsme vás u Drátenice!" "Co je Síla věků? Nevíme, o čem mluvíte! Co je to?" "Nezapírejte! Víme, že ji máte!" "Dobře, ale nemůžu to rozhodnout sám, musíme být ve skupině. Propusťte vězně!" Odpovídal hbitě Márty. "Pustíme jednoho!" "Ne, propusťte všechny! Musíme být všichni!" Burák hodil žoldákům jednu našich dvanácti sil věků a oni propustili Verunku a Maxe, ale Ondru ze Středních kluků si ještě nechali. Pusťte i posledního! Burák hodil ještě jednu a už to vypadalo, že bude Ondra také volný. Ale jen vypadalo… Žoldák ho hned stáhl zpět. "To není všechno! Máte víc! Víme to! Pustíme ho, až navlečete poslední na meč!" Nebyla jiná možnost, jak našeho člověka zachránit, tak Burák navlékl bývajících sedm Sil věků na Legionářův meč a on Ondru pustil. Při jejich, námi skoro vytouženém odchodu, jedna Síla věků z meče spadla. Tak poslal Márty Jirku z Velkých kluků, aby ji přinesl. V tom Burák uviděl, jak se Legionáři vrací, tak se ho snažil zastavit, ale on šel dál, až do té doby, kdy Velitel žoldáků zakřičel: "Je jich málo! Dejte nám všechny!" "Vím, co vás rozhořčilo. Támhle leží před vámi!" Zareagoval Márty. "Máte štěstí!" Vykřikl ještě velitel, než odešli. Max s Burákem je sledovali a nahlásili jich třicet až čtyřicet. Zanedlouho potom, co se vrátili, se objevila další postava, žena, kterou již jednou potkali Velké holky a Malí kluci nahoře nad lesem. Shlukli jsme se u stožáru a ona přišla až k nám. Márty ji uvítal a ona nám řekla něco do toho smyslu, že jsme porazili posvátnou břízu a otevřeli Bránu světů. Slíbili jsme jí tedy, že jí uzavřeme, ale ona pokračovala dál, když jí Burák přinesl trojzubec. "To je mocná zbraň, je tu i mé znamení. Orlice." "Máme ještě šest kůlů, které neshořely." Řekl Márty. "Mělo by jich být pět, ale doneste je všechny." Ája s Kachnou přinesly kůly a rozložily je před ženu. Ta si je chvíli prohlížela, pak na jeden ukázala a jmenovala ho bezcenným kusem dřeva. Byl tedy odstraněn. "Máme ještě mapu. Nemohla bys nám o ní něco říct?" "Kůly z posvátné břízy umístěte na body vyznačené na této mapě, ale pamatujte: Kůly musí být umístěny přesně, nebo nikdy neukáží cestu, na kterou se máte dát." "Neboj, pomůžeme ti. Uzavřeme Bránu." Slíbil ještě na rozloučenou za nás všechny Márty. A další den se chýlil k svému konci.
Středa 26.7.2006
Ranní nástup rozdělil náš tábor do pěti skupinek. Márty určil kapitány: Vlastu, Kláru, Dáňu, Kachnu a Lukáše. Ti si potom zvolili své týmy, se kterými podle rady včerejší návštěvy šli zatlouct kůly. Když skupinky byly na místech a kůly pevně stály, vydal Burák rozkaz postavit maskované bunkry. A dát krycí jména kůlům. Ta dopadla takto:
Vlasta u Vany - Aljaška
Klára Vodovodní cesty - Čumulangma
Dáňa u Mlýna - Džungle
Kachna u Bažiny - Popelka
Lukáš na kopci k autům - Batman
Po dostavění, přejmenování a zopakování signálů se skupinky vrací do hlavního ležení. Odpoledne PPO a večer do našich těl vstoupil rytmus a do úst melodie. Tančilo se, tančilo a pak i spalo.
Čtvrtek 27.7.2006
Dnešní polední klid nebyl až tak klidem. Narušil ho muž s loutnou přicházející Vodovodní cestou. Když přišel až k nám, viděli jsme, že brnká. Začal mluvit: "Vydejte.se na cestu, kterou vám posvátná bříza ukáže. Pán Bouře chce život proměnit v smrt, chce najít Bránu světů. Nezbude nic, jen prach a temnota. Brána světů je jen jedna, avšak ne na jednom místě, je roztroušena po lesích. Pán Temnot, který je pobočníkem pána Bouře, již část Brány světů má." "Byla posvátná bříza vchodem do Brány světů?" "Není tomu tak. Posvátná bříza byla domovem a klíčem Brány světů, kterou strážili Pravda, Lež a Zmatení. V zeleném hávu Lež se zjevuje, po lesích též putuje. Též jako Pravda a Zmatení, které vás mátlo, neví, co dál. To vše lesy říkají." "A v hnědém byl kdo?" "Pravda říká se jí, vždy pravdu mluví, neumí lhát. Lež jen lež říct umí, není však zlá." "A to třetí? Povíš něco o Zmatení?" "Zmatení neumí říct pravdu, ani lež. Síla věků, kterou při sobě nosí je chrání, ne však dostatečně, tak skrývají se. Pán Bouře je mocný. Zastavit umí každého, jen zde ne!" "Můžeš kdykoliv přijít. Budeš tu vítán. Víš, kde je Brána světů?" "Brána světů je zde, někde v lesích." "A nevíš, kde jsou její části?" Zkoušel otázky Márty. "To neví nikdo, ani já. Jen Pán Bouře jednu část našel. Však ještě několik částí zbývá." "Jak je máme získat?" Ptal se dál Márty. "Musíte se vydat na cestu, která odhalí Bránu světů. Za pomoci Síly věků Pána Bouře přemůžete a snad Bránu uzavřete. A vše, na čem jsou znaky Pravdy, Lži a Zmatení, chránit vás bude, a bříza vás bude ochraňovat vždy a všude budete-li ji mít při sobě." "Mluvil jsi o Síle věků. Máme už jen tři – museli jsme zbytek dát Legionářům. Můžeme někde najít další?" "Na cestě jí najdete, kam posvátná bříza ukáže, tam cesta a Síla věků bude." "A kdo jsi ty, že toho tolik víš?" "Já jsme Bard. Chodím po lesích a slyším a vidím, co se děje. Já hledám svou melodii. Ztratil jsem ji. Má loutna již nehraje." A byla to pravda. Ač po celý čas mluvil, bmkal prsty o struny, neslyšeli jsme ani jediný tón. "A jak se ochráníš proti Pánu Bouře při svých cestách?" "Nemám zbraň, jen schovávat se umím." "Jak jsme již řekli. Budeš vítán kdykoliv. Můžeš přijít kdykoliv budeš potřebovat." "Děkuji. Já však nyní svoji melodii hledat půjdu." "A pokud radu nebo pomoc tvou bychom potřebovali, jak tě můžeme zavolat?" Zeptal se ještě Márty na poslední otázku před: "Sbohem." "Pokud radu byste potřebovali, velký oheň s dýmem zapalte a melodii zapějte. Já pokusím se zjevit, pokud budu nablízku. Avšak teď již musím jít svou melodii hledat. Chybí mi. Sbohem." A Bard odešel z údolí, které ho chránilo, na cestu za svou melodií.
Tím ale dnešní dobrodružství nekončilo. Měli jsme se stůl potravou pro pavouky. Tedy spíš ubránit se tomu stát se jí. No a na večer si Klaus a jeho parta připravili pokračování Smolíků. A než jsme usnuli, probleskla nám hlavou ještě jedna Bardova věta: "V čas, kdy bude slunce nejvýše jděte deset stop od kůlu ve směru kam stín ukazuje a cesta se zjeví." Pak už nás pohltila tma a spánek.
Pátek 28. 7. 2006
Dnešek byl dnem změn. Přijel nový hospodář. Měli jsme objevit cestu. Na místo Matouše nastoupil Milan a nastala doba téměř pravidelné pošty.
Již před jednou hodinou bylo vše přichystáno na naší důležitou akci. Za pět minut jedna byly skupinky na místech a připraveny na krokování. V jednu už byly nalezeny listy fikusu s do nich vyrytými kruhy a okem. Na každém listu ukazovalo oko na jiný kruh. Do času odpoledního programu jsme měli možnost se nad tím zamýšlet, ale pak na nás přišly myšlenky zcela jiné. Stali jsme se vězni v jednom z nejstrašnějších vězení, ve kterém byl vězněn i sám Al Capone, v A1catrazu. A náš úkol byl jak jinak než utéct a splnit si tak přání snad každého vězně, co tam kdy byl vězněn. Večer nás po totálně vyčerpávajícím útěku čekal kinomat na téma Mazlík a Růžový panter.
Sobota 29. 7. 2006
Dopoledne se tábor zaobíral programem po oddílech. Ale odpoledne bylo mnohem zajímavější. Po náročném výstupu na louku u aut nás okouzlil pohled na hejno poletujících oranžových a žlutých krepových fénixů, který ovšem poněkud rušili pobíhající myslivci. Našim úkolem bylo je lovit, tedy spíš jejich péra, a přitom se nenechat trefit koulemi. Na večer byl naplánovaný táborák, ale Max přibíhající od Můstku ho poněkud posunul.
„Legionáři táhnou Barda ke křížku. Je úplně bezmocný!" Vydaly se jen dva povely: "Všichni dlouhé kalhoty, zbraně a holinky!" a "Odcházíme!" A vyšli jsme vstříc záchraně Barda. Na místě jsme obklíčili Legionáře, osvobodili Barda a poprvé poznali Pána Bouře, z kterého Legionáři dostali takový strach, až utekli. Asi bude opravdu tak hrozný, jak jsme slyšeli. Po úspěšném návratu do tábora jsme se shodli na tom, že oheň zapálíme, aby Pán Bouře viděl, že v nás nemá slabé soupeře, co hned po prvním setkání s ním stáhnou uši a utíkají se schovat. A tak se zpívalo a hrálo.
Neděle 30.7.2006
Dnes dopoledne byla na programu tzv. akce Kopce. Našich pět skupinek si mezi sebe rozdělilo: Čarodějný kopec, Horu Osudu, kopec beze jména, Řetěz a Telegraf. Vlastova Aljaška šla na bezejmenný kopec, kde při hledání kóty museli členové skupinky zapojit svou znalost orientace v mapě. Po prvním neúspěchu se zadařilo a správný vrchol byl naleznut. Na něm hlídka objevila osobu. "Jsem kejklíř, kdysi jsem býval hadím mužem a toto bývalo mé nejlepší číslo. Pán Bouře mne zaklel, abych tu musel být navěky, ale můžete mne osvobodit tím, že každý z vás projde a opět opustí mé provazové vězení, aniž by se jediná z rolniček rozezněla." Skupinka se rozhodla kejklíři pomoci a úkol splnit. To se podařilo, ale stálo nás to jako u každé jiné skupinky jednu Sílu věků. Kejklíř poděkoval za vysvobození a dovedl nás na místo setkání se.svými druhy.
Lukášův Betmen vyrazil na Řetěz. Tam stála postava oděna do oranžovo - černých šatů, která se představila jako loutkářka. Dál říkala: "Dejte mi Sílu věků, abyste byli v mém území chráněni před Pánem Bouře, který mne zde zaklel. Jsem tu již velmi dlouho, ale můžete mne zachránit loutkou vyrobenou s láskou." Jako výrobní materiál posloužila tráva, klacíky, mech a šišky. Loutka byla vyráběna tak od srdce, že dostala i své jméno. Hejkal. Po předání výrobku odvedla loutkářka skupinku na místo srazu svých přátel. Na Klářinu Čumulangmu vyšel Telegraf. Tam stála žena, co o sobě řekla, že dříve čarovala pomocí čísel a pokud jí chtějí zachránit, mají vložit Sílu věků do země a vyluštit mocnou tabuli. (sudoku) Po správném vyluštění je opět žena vede na místo setkání všech.
Dáňově džungli byl vybrán Čarodějný kopec. Na vrcholu této hory stál muž, který býval žonglérem. Povolal k sobě nejmladšího Džungláka a ten dostal úkol vložit Sílu věků do země pod kámen. To ale nebyl poslední úkol, co od žongléra dostali. Stoje na kamenném vrcholku, postavil si dřevěnou hůl na dlaň a nechal si ji tam balancovat. "Nyní máte trochu času na natrénování tohoto čísla." Po uplynutí času na zkoušení každý ze skupinky číslo předvedl a tím kejklíře vysvobodili. Ten potom Džungli odvedl na místo setkání všech jeho přátel. Na Kachnu a její Popelku vybyla Hora Osudu, kterou po náročném hledání nakonec našli. Tam opět na kamenném vrcholku stála žena představující se artistkou. Kapitánka jí předala Sílu věků a ona zadala úkol. "Chcete-li mne vysvobodit, musíte předvést jedno z mých nejlepších čísel, živou pyramidu. Ale musí se zapojit každý z vás. Po správném splnění úkolu artistka řekla" "Dobře, viděla jsem vás v pyramidě všechny, nyní mne následujte k mým i vašim druhům."
Na místě setkání všech starých přátel a všech našich skupin obdrželo pět nejmladších pět kusů mapy. "Nejmenší zub je nejdůležitější. Však vyčkejte, až slunce jednou zapadne a vyjde. Pak vydejte se na ono místo." To byla poslední slova před rozloučením a díky.
Odpoledne bylo PPO, ale nebylo to obyčejné PPO. Spíš PPO - výroba zbraní a přemýšlení nad melodií pro Barda. Ten nám totiž v minulém dni dal text, ke kterému naše melodie musí pasovat:
temný Pán je rozdvojen.
Pravda, Lež, Zmatení každou pomoc ocení,
k bráně, kteráje vrátí zpět!"
Večerní nástup přerušili Pravda, Lež a Zmatení přicházející od lesa. Dozvěděli jsme že Mág ví, jak se můžou dostat k bráně světů, kterou se chtějí vrátit zpátky s pomocí třech klíčů z nichž jeden má Pán bouře, který je velice mocný a před jeho mocná nás chrání síla trojzubce. Legionáři se bojí Pána bouře, přestože mají sílu věků, která však chrání pouze jednoho a ti nás teď nenapadnou, protože se ukrývají v lese. Pravda, Lež a Zmatení je na cestě a najde je jen ten, kdo hledá. A plátno, které jsme dostali od tkadleny se dá použít jen jednou, když se spojí v jeden celek.
Chvíli potom se skupinka Mártym vybraných Velkých vydala nahoru nad naše údolí a tam podnikla útok na skupinku žoldáků.
Pondělí 31. 7. 2006
Dnes dopoledne již uplynula doba, po kterou jsme neměli chodit na místo označené nejmenším zubem, proto jsme vyrazili. Asi sedm kluků vyrazilo dřív, protože šli potokem, do kterého vstoupili u Popelky. Potokem měli jít až k Vltavě, tam se potopit, co to půjde a natáhnout sebou nesené lano na Mártym předem označené místo. Protože jsme původně mysleli, že ono místo, kde máme najít klíč, je za Vltavou. Ale po prohledání břehu na naší straně jsme měli jasno v tom, že lano určitě potřebovat nebudeme. Našli jsme totiž přístřešek z lískových větví plný Sil věků, ale nejen v něm. Byly všude kolem něj. To však nebyl jediný nález. Zuzka ze Středních holek našla kámen, na kterém se zlatě lesknul znak Pravdy. Usoudili jsme, že právě toto bude první klíč a tak po vysbírání všech Sil věků odcházíme do tábora.
Cesta však není jako obvykle klidná. V úvozu hlídka hlásí Legionáře. "Přicházím v míru. Nabízím vám obchod. Jednu vaši Sílu věků za informaci, která se vám bude hodit." Po pár otázkách jsme mu ji dali a on splnil, co slíbil, a informaci nám dal tuto: „Nechoďte za potok. Odpoledne se tam bude zdržovat Pán Bouře." Burák mu odjistil zbraň a nechali jsme ho odejít. Když jsme si byli jistí, že se nevrací, šli jsme zpět do tábora.
Odpoledne PPO.
Večer kinomat.
Úterý 1. 8. 2006
Dnes jsme byli připraveni podniknout další krok k získání nových informací. Po skupinkách jsme se vydali na louku nad Calverovým barákem. Pět skupinek se tam spojilo ve dvě. Jedna se vydala k záhadné osobě v Calverově doupěti, která se nám představila jako Vědma. Skupinka druhá se vydala nahoru k pruhu louky oddělující od sebe dva lesy a spojující louku u Calvery s loukou za lesem. Tam narazili na žoldáka, který je požádalo rozdělání ohně. I když ho neuvidí, protože je slepý, alespoň bude cítit jeho žár. Skupinka se tedy dala do sbírání dřeva a ostatních potřebných věcí k rozdělání ohně. To ale netušili, co vyslechla druhá polovina tábora u vědmy. Ti hned po doposlechnutí Vědminy vize spěchali, aby zabránili rozdělání ohně, který by byl znamením Legionářům, schovaným všude kolem, k útoku. Slepý žoldák totiž nebyl slepý, ale byl návnadou v pasti připravené na nás. Naštěstí se podařilo zapálení ohně zabránit a my zůstali živí. Slepého a přesto vidoucího žoldáka jsme svázali a vyslýchali. Nic zajímavého nebo pro nás důležitého jsme se však nedozvěděli, tak jsme ho přivázali k bříze a vrátili se zpět k Vědmě.
Ta nám řekla: "Vidím dům, dům s okny, v jednom z nich však obrovská síla se ukrývá." Pak odešla. My jsme zůstali a zkoušeli si vzpomenout na všechny staré domy s okny, pak jsme si ale uvědomili, že vlastně u jednoho z nich stojíme. Začali jsme tedy okna jedno po druhém prohledávat. Kubík pak v jednom z nich našel Síly věků a Márty pak následně další klíč k Bráně světů. Moc jsme na místě neotáleli a plni radosti z úspěchu, ale přece jen trochu svazováni strachem jsme se vydali do tábora.
Odpoledne PPO.
Večer po nástupu bylo plánované také PPO, ale někdo přicházející nám plán změnil. Byla to Lež. Řekla: "Nechoďte za mnou, vůbec to není důležité. Pán Bouře se vůbec nahoře nezjeví a obřad, který provede, vidět nesmíte!" A tak jsme šli. Tak ve spěchu, že někteří vyrazili v pantoflích, ve kterých před chvílí ještě běhali po táborové louce. Opatrně a chránění tmou jsme vystoupili nahoru na louku k autům. U těch nás Lež zastavila a řekla nám, co uvidíme: "Klidně tady křičte a běhejte. Nic se vám nestane. Stíny temnoty nevyvolají Pána Bouře a Pány Temnot. Nechtějí ukrýt klíč k Bráně světů. Teď za mnou nechoďte a vraťte se zpátky." Tak jsme vyšli a Lež nás dovedla na místo, kde Stíny Temnot zapalovaly oheň do tvaru kruhu. Když celý kruh hořel, začaly odříkávat věty potřebné k přivolání Pána Temnot. Ten přišel, ale jen jeden. Sám tam ale neměl dlouho být. Řekl: "Mé já, vystup z temnoty a přines to, co je nám nejcennější!" Na to přišlo druhé tělo Pána Temnot přinášející klíč k Bráně světů. Sami ho však ukrýt nedokázali, tak byl vyvolán nejobávanější z nepřátel, Pán Bouře. Ten si stoupl nad kámen a pronesl:
"Temnoto, žehnám ti! Žehnám ti silou blesku! Žehnám ti silou hromu! Nechť klíč k Bráně světů je prozatím zahalen stínem." V tom klíč zmizel, Pán Bouře a Pánové Temnot také a zůstaly už jen Stíny, vytvářející na počest Pána Bouře z ohnivého kruhu kruh dýmu. Pak také odešly.
My se Lží jsme se opět vrátili k autům, ještě plni strachu, zda se náhodou nemohou vrátit. Lež se s námi rozloučila a my se vrátili zpět do tábora, kde unavení a vystrašení jsme zalehli a spali.
Středa 2. 8. 2006
Ráno po vydatné snídani a nástupu jsme se rozhodli zavolat Barda. Rozdělali jsme tedy na poradním místě oheň a trávou s jehličím jsme vytvořili velký dým. Když oheň čadil nejvíce, zpívali jsme Bardovu píseň a doufali, že se co nejdříve objeví. Ale k našemu zklamání se tak nestalo. Rozešli jsme se tedy zklamaně na PPO a přemýšleli, proč se to pokazilo a čím asi to bylo ...
Odpoledne se však naše otázky vyřešily v podstatě sami. No, spíš přicházející Bard je vyřešil. Řekl, že slyšel naší píseň, ale byl daleko, tak stihl přijít až teď. Také nás informoval o místě, kde se právě zdržuje Zmatení. Čekalo za Můstkem na kraví louce. Na nic jsme nečekali a hned se ve spěchu za ním vydali. Přišli jsme na místo, přeskočili bažinatý kousek louky, pozdravili Zmatení a čekali na to, co nám poví. Moc moudří jsme z toho nebyli, řekl nám, podávaje jednomu z nás šneka: "Následujte tuto rychlou myš. Ukáže vám vaši cestu." To však nebyla jediná věc, kterou nám dal. Dostali jsme ještě provázek a hvězdu z kovu s ohořelými některými konci a číslem 673, o kterém jsme usoudili, že se jedná o kótu. Tu jsme tedy po bezproblémovém návratu do tábora našli na mapě a hvězdici na ní přiložili. Její hroty nám ukázaly pět míst, na které se máme zřejmě vydat. To už ale byl večer a my se řídili starým známým příslovím "Ráno moudřejší večera. " a šli spát.
Čtvrtek 3.8.2006
Jak jsme si včera řekli, tak jsme také dnes udělali. Po skupinkách jsme se vydali na pět míst, které nám ukázala hvězdice. Tam nás čekali učňové Mága, kteří každé skupince zadali úkol. Po jejich splnění jsme dostali Sílu věků i kousek pergamenu a byli jsme vedeni učni na místo, které prozatím bylo známo jen jim, ale už brzy jsme to měli být také my, kdo ho pozná.
Dovedli nás na místo v lese, o kterém jsme si domysleli, že to bude kóta uprostřed hvězdice, kam šli kapitáni s trojzubcem. Ti na nás však nečekali v podobě, ve které jsme mysleli, že budou. Pohltila je nevyzpytatelná časová smyčka. Stáli uprostřed kruhu tvořeného pěti ohni a pozvali k sobě ty, kteří nesli pergameny od učňů. Když všichni stáli .veprostřed kruhu, jeden z učňů řekl: "Nyní je na vás, zda-li najdete druhý klíč." Klíč jsme nakonec našli zásluhou Ivánka Machače. Klíč však nebyl jedinou věcí, co jsme si odnesli. Dostali jsme ještě tři dýky. Dozvěděli jsme se o nich, že nám poslouží jako zbraň proti Pánu Temnot.
Po návratu do tábora jsme přemýšleli nad významem pergamenů a přišli jsme na to, že označují začátek a konec Mágovi cesty: začíná u Lověšického potoka a u Zahradníkova potoka končí. Dál už jsme na to nemysleli s tím, že to dořešíme zítra před odchodem.
Pátek 4. 8. 2006
Dnes dopoledne oddíly pokračovaly v bobřících za včerejšího dne, či v jiných aktivitách, kterými se zabývaly. A v přelomu z odpoledne na večer jsme se vydali za Mágem. Nešli jsme však ani na začátek, ani na konec jeho cesty. Setkali jsme se s ním v polovině jeho cesty, nad Vodovodní cestou u březového háje. Řekl nám, že kráčí po cestě prokletí, se svitem hvězdy se vydává za douškem živé vody a poté, co se napije, ho s ránem Pán Temnoty vrací zpět na začátek jeho nekonečné cesty a stále ho hlídá. Na otázku, zda-li ví, kde je Brána světů, nám odpověděl, že jediný, kdo to ví, je Pán Háje a vložil Mártymu do ruky pergamen a pravil: "Zde Pána Háje naleznete. Vezměte si i tyto tři dýky Paní Světla, šest jich nyní máte, však jen devět pomůže vám Pána Temnot zahubit." Pak se vydal dál po své cestě a nám pokynul, ať tak dlouho, co budeme mít společnou cestu, jdeme v jeho stopách, tak jen prý budeme před Stíny Temnoty chráněni.
V táboře se vše ještě jednou zopakovalo a šlo se spát. Tu noc se nám spalo přece jen klidněji, už máme šest mocných zbraní a to je víc než tři.
Sobota 5. 8. 2006
Jen co se nám zvuk zvonu a libých hlasů služby rozezněl v hlavách a přerušil nám sny, jsme posilněni včerejším zážitkem a s vědomím, že jen co Pána Temnot najdeme, ho můžeme zničit, vesele jsme vyskákali ze stanů a dali se do rozcvičky. O nástupu jsme se dozvěděli, kromě toho, že Machi s Kaňočkou nic neví a Tof s Mikym, že zas všechno ví nejlíp, také o konání golfového turnaje a o naší účasti na něm. Ta měla ovšem jednu podmínku, každý si vyrobí vlastní hůl.
A tak odpoledne se tábor jen hemžil lidmi třímajícími ve svých rukách lepenky, provázky a hřebíky, ale rozhodně převažovaly klacky a sekerky s kladívky. Po obědě, když už každý nedočkavě třímal svou hůl v ruce, se konečně začalo hrát. Vyhrál tým Aljaška, také díky zkušenému golfistovi Vlastíčkovi zvanému též kapitán. Vítěze za odměnu a ostatní za snažení večer čekala ČŘl s programem: Zprávy, Sport, Počasí, Večerníček, Chůva v akci, Reklama, Dr. Quicková a Mask, Kriminálka Las Vegas, Otázky Fotra Plešatce.
Neděle 6.8.2006
Po dopoledním PPO přišel oběd, který nás měl posilnit na cestu za mužem, který jako jediný zná tajemství polohy Brány světů. Místo, kde Pána Háje nalezneme, jsme na pergamenu od Mága určili jako březový háj nad Calverovým barákem. Cesta tam ovšem neproběhla hladce, jak jsme si všichni přáli. Cestu nám zkřížil Pán Bouře i se Stíny Temnot a nám bylo jasné, že teď je nejlepší čas na cestu neviditelného plátna. Tak každý sundal svůj šátek neviditelnosti a cestu jsme poskládali. Po ní jsme se dostali až k háji Pána Háje.
Jeho jsme tam však neviděli, jen váhy s jediným kamenem v jedné misce. Dali jsme tedy na druhou všechny naše Síly věků a čekali, co se stane. Když naše Síly převážily valoun, zjevil se Pán Háje a pravil: "Nyní jste můj háj odemkli. Byl jsem tu uzavřen Pánem Bouře. Já střežím Bránu světů. Jestli Pravdu, Zmatení a Lež chcete vrátit zpět, musíte je společně s Mágem a se mnou přivést sem. Odnikud jinud se nemůžeme vrátit. Budu na vás čekat! Mág nepotřebuje vaši pomoc jen tehdy, když Pána Temnot zahubíte. Když zabijete jen jednu z jeho podob, stačí to. Je to, jako byste ničili obě."
Na to nám dal zbylé tři dýky a my věděli, že s devíti dýkami jsme připraveni na souboj s Pánem Temnot.
Večer po náročném odpoledni a návratu do tábora naše těla pohltil rytmus a jedna z mořských ryb navštívila opět Čeřín. Nazýváme ji Tuňák.
Pondělí 7.8.2006
Dnes dopoledne jen odvážlivci vystrčili hlavy ze stanů a přišli se podívat na akci, co se na našem náměstíčku děla. V Čeříně probíhal totiž již druhý ročník Miss Hrůzy. Bylo vidět různé druhy hrůz: od pojídačky škvorů po cosi zeleného nebo dokonce něco, na co se skoro nedalo hrůzou ani podívat, až po tři disco dívky( chlapce) a prapodivnou "Šicu".
Odpoledne PPO a večer nás čekala důležitá akce, a to osvobození Mága. Došli jsme na místo konce jeho cesty a do truhly, kterou měl u sebe jsme zabodli všech našich devět mečů. Desátý k tomu přidal Mág a Pán Temnot byl poražen a kouzlo, držící Mága na jeho cestě, zrušeno. Smrtí Pána Temnot pominulo ještě jeho další důležité kouzlo, a to zahalení třetího z klíčů k Bráně světů Stínem.
Úterý 8. 8. 2006
V noci ze včerejška na dnešek měly službu a hlídku Velké holky. Čekal je těžký úkol. Okolo páté hodiny ranní vyjít s trojzubcem nahoru nad tábor a vyzvednout odhalený třetí a poslední klíč k Bráně světů. Trojzubec se však, když ho chtěly vzít, rozžhavil a nemohly se ho dotknout. Tak musely podstoupit nebezpečí a vyjít bez něj. Tak Lenka, Šárka a Velkej Bus vyšly nahoru pro poslední klíč k Bráně světů.
V tom však přibíhá do tábora Bard a křičí, že hrozí nebezpečí. Kapitáni skupinek a Máj a běží i se zbraněmi na Bardem řečené místo. Tam je okamžitě pohltila časová smyčka a stali se z nich Legionáři, kteří spěchali na pomoc těm, kteří šli vyzvednout klíč. Chytily a svázaly je totiž Stíny Temnot. Naštěstí Legionáři nad Stíny vyhráli a my získali holky i Lenkou donesený poslední klíč. Donesla ho do tábora poté, co se dostala ze svázání lasem. Dopoledne byl PPO, ale stalo se, čeho jsme se nejvíce báli. Přiběhl Vojta ze středních kluků a křičel, že je Stíny zajaly v jejich bunkru. Po chvilce začali přibíhat i další kluci, kteří byli téměř nazí, protože je Stíny donutily se svléknout. Nakonec jsme zjistili, po přepočítání, že už nám chybí jen Saša a Malej Bus. Během chvilky byly oddíly Velkých připraveni jít holky osvobodit. To se také povedlo a my je přivedli poněkud šokované zpět do tábora.
Navečer se u Popelky objevil dým a my v něm nalezli Mágovo znamení. Jeho meč. Skupinka pěti lidí, v níž byli: Míša, Petr, Jonáš, Karel Kůzle a Ája, šla do bunkru Legionářů pro jejich pomoc. Když dorazili na místo, vzala si jejich těla časová smyčka a oni jako Legionáři přispěchali na pomoc nám. Naši cestu nám však zkřížil Pán Bouře. Chvíli jsme se bránili posvátným trojzubcem před jeho blesky, když ale poručil hromu a my byli v beznadějné situaci, přišel Mág a pravil: „Pějte píseň krále Barda." Všichni jsme tak ihned učinili a Pána Bouře tím zahubili. Poté nám Mág sdělil, že Bard není tím, za koho se vydává. Není pěvcem, ale nejmocnějším z králů, který může volně putovat mezi světy pomocí Brány světů a nyní čeká ve svém paláci na své věrné druhy Zmatení, Lež a Pravdu, aby se k němu přidali.
Teď už nám nic nebránilo a my se blížili ke konci naší dlouhé cesty. Když jsme došli na místo kde byla Brána světů, Pravda, Lež a Zmatení tam na nás již čekali. Rozezněla se hudba a před nás se postavil Pán Háje a ukázal na tři místa určená třem klíčům. Po umístění klíčů na ona místa se Brána zavřela a my isme jako srdečný dík dostali Síly věků.
Po splnění našeho slibu že Pravdě, Lži a Zmatení pomůžeme zpět do jejich světa, jsme se za doprovodu Legionářů odebrali zpět do tábora. A tak skončila naše cesta, naše poslání nyní bylo splněno a my mohli zas klidně spát a už jen vzpomínat.
Středa 9. 8. 2006
Dopoledne byl opět PPO, ale nějak to nevyšlo. I na chráněném území probíhaly souboje mezi Legionáři, táborníky, Stíny Temnot a Pány Temnot a Bouře. Mezi děti v pláštěnkách vybíhající neustále nahoru a dolů podle aktuálního bojiště se vmísil i podivný tvor v zelené pláštěnce strašící ostatní bojovníky svým mohutným řevem: "Jsem Pán Bouře ááá ... Uááá" (Později se vydával za hlavního vedoucího Mártyho, ale ne všichni jsme mu věřili.)
Odpoledne proběhla karetní hra Extra prší, kterou nejlépe zvládla a tudíž vyhrála Džungle. Večer nás opět na „Dýče" navštívil mimo jiné Tuňák.
Čtvrtek 10. 8. 2006
Dopoledne oddíly trávily dle svých přání, Velcí lenošili u Vltavy a ostatní se rozutekli do svých bunkrů. A odpoledne se konal další ročník Čeřínského Drsňáka. Všichni se do úlohy vrhli s plnou vervou, protože první cenou byl dort. Úkoly byly opravdu drsné: rozhýbat obrovskou nádrž na vodu, vyhnout se zákeřným pytlům nebo postavit velevěž. Nejlépe všechno zvládla Popelka a tak dort patřil jí.
Pátek 11. 8. 2006
Dnešek byl v znamení příprav na poslední slavnostní oheň, u kterého měly být oceněny snahy a rozdány Lesní moudrosti. Parta Velkých ho neopustila až do budíčku.
Sobota 12. 8. 2006
K dnešnímu dni tu na přání a speciální poznámku jednoho z vedoucích nebude nic víc, než jeho věta: "Tak a dneska jedeme domů!“
Poděkování
Moje díky patří všem, kteří trpěli kvůli mé absenci na akcích věčné "Pověz mi, prosím, co se stalo...“ a podobné věty. Kapitánům za to, že ke svým povinnostem přibrali každý kousek ještě mojí. Mártymu za umožnění dopsání.
A především Míše Křížové, která, když viděla, že už opravdu nestíhám, si sedla, vzala papír s tužkou a začala psát to, co mi chybělo.
Děkuji Vám všem Gábina
