No! Co vám mám psát. Jako vždy. Spousta záhad před startem, spousta otázek jenž mohly uniknout z úst organizátorů a spousta konstrukcí, jak to dopadne a kde bude závěrečná oslava.
Byl to právě Majkl, jenž loni prohlásil „příští dělám já“. Starejm kusům se při těchto slovech trošku ulevilo, jelikož organizátor pochází ze stejného těsta jako oni. Ha! „Asi se nebude moc chodit“. Pár vtipných úkolů a šup, po vyluštění na vánoční oslavu.
S tímto pocitem se setkáváme okolo třinácté hodiny a každá ze čtyř posádek, v různých částí staré Prahy, čeká na telefonu úvodní šifru. Ha. Už to píplo. Čteme a opravdu se plní to naše očekávání. V Betlémárně luštíme a jdeme dál. Šifry jsou lehké a cesta od tržiště k tržišti celkem krátká. Potkáváme se na naší trase s ostatními a svařák teče proudem. Právě však svíráme v rukou další papír směru. V našem týmu Krásky a zvíře ( do teď jsem ten název nepochopil) na sebe hledíme a vše je zřejmé. Asi uprostřed tohoto vnitrobloku bude strom, na kterém jsou sošky ptáků. Ale jak se tam dostat? Zkoušíme to přes garáže. Ha tudy to nejde. Obcházíme blok a hledáme skulinu. „Támhle hotel“. Vcházíme na recepci a pomalu ukrajinské paní vysvětlujeme, že se jen potřebujeme podívat támhle z toho okna. Jakoby recepční vše zakázala a já jí poděkoval a již stoupám po schodišti k oknu, abych viděl onoho vysněného chlapa co krmí ptáky. Spatřuju pouze výduchy vzduchotechniky a běsnou babu jak pod schodištěm něco vříská. Obcházíme tedy znova. „Támhle!“ Nějaká hospoda a na dveřích je napsáno, že má zahrádku. Probíháme celým lokálem a za sklepením bereme za dveře ven. Právě do vnitrobloku. Sjů běží zahradou k nějakému plotu, za nímž pokuřuje nějaký pán. Ihned křičí heslo „ Krásky a zvíře“. Chlap na ní třeští oči a říká „dobrý den“. Všem je nám zřejmé, že zde nic není. Ale ten papír! Pomalu v krčmě usedáme ke stolu a vše znova študujeme. Náhle nás překvapí skupina se svítícíma rohama. Smějeme se a potutelně ukazujeme na dveře na dvůr. Už jsou z oné návštěvy pokuřujícího pána zpět a rovněž zasedají a luští.
Kde to může být? Všichni hledíme do map a náhle Lilka zviditelňuje nápis „ Zrnko zrníčko“, je to nějaká prodejna venku na rohu. Říkáme si asi jo. Ten chlap přeci měl krmit ptáky a tam může brát zrní. Ano! Byla to blbost, ale tato náhoda nás dostala na Tylovo náměstí a tam potkáváme Fíkovou. A co čert nechtěl, za ní stojí strom obsypaný ptáky. Všem se ulevilo. Čteme zprávu z koulí (ozdoby onoho stromu) a frčíme na Mírák. Vše je zřejmé. Hledáme Seveřana s parohama. Tak jsme to vyluštili. Problém je ten, že je tam nespočet lidí a tak z chůze se stalo něco jako prodírání se davem. Nic! Druhé kolo. Nic! Třetí kolo. Tady! Jsme šťastní. To jsme však ještě nevěděli co nás čeká. Seveřan nám dává papír s turistickými šipkami rozcestník, v barvě červené a zelené a na nich jsou, podle nás, klamné cíle. Vše je zřejmé! Je to metro a jeho červená a zelená trasa, jenž se křižují na Muzeu. Jedeme! Cestou si pročítáme spodní část oné šifry a je zřejmé, že musíme najít stánek se svařákem, říci naše heslo a oni nás pošlou dál.
Problém byl ten, že jsme byli na špatném náměstí. Obcházíme stánky (a těch je tam opravdu požehnaně), řveme davem fronty „Krásky a zvíře“ a ono se nic neděje. V našem snažení nás utvrzuje i druhá družina se svítícími rohy a řvou zase jejich heslo na druhé straně jarmarku. Nic! Nevíme! Nikdo nám nic neříká. Jsme skleslí. Náhle si Lilka všímá nepodstatných jmen s kilometry na cedulích rozcestníku a poměrně lehkou šifrou náhle zakřičí „ je to Jiřák“. Má pravdu. Jedeme. Tam již heslo fungule a na spodku kelímků se svařákem nás ozáří spásný nápis „ Bar Milá tchýně Vršovice“.
Netrvá dlouho a již se v této hospodě všichni smějeme krásně připravené cestě a cpeme se pochutinami besídkové večeře. Majkl vyhlašuje vítěze a rovněž předává lahví dar pro Martinu, jenž přišla do baru na jeho zvolené pořadové číslo. Je přípitek. Hovoříme o táboře a plánujeme další pěkné okamžiky našich setkání.
Děkujeme Majkovi za pěknou trasu a žijte celý rok v nevědomosti. Další besídku dělám Já.
Pěkné vánoce
Márty
