Již minule, když jsme opouštěli Sedlo, jsme vše věděli. Věděli a trochu se toho obávali. Posledně jsme porazili 20 stromů a celkem se to naučili. Ještě musíme složit k zemi desítku a vše naštípat a uložit. Tak to byla ta naše obava.
Trochu jsme se to snažili pojistit a tak se Sjů a Karlíkem jsme vyrazili už v pátek ráno. Naložili jsme sekačky na trávu a u Karlíka štípačku, centrálu a traktůrek. Dokonce jsme se Zuzanou opustili velký úkol a to přivézt ze sádek 4 ryby pod názvem „Žralok říční“. Tam ve tři hodiny vyrazil Cuba s prasetem. To už ale naše první skupina, v tento čas, bude kácet, sekat, uklízet a bůh ví co ještě v „Údolí světla“. Mou předtuchou deště jsem se nezmýlil. Já s Kárlem kácíme a hledíme ze stráně přes potok jak Sjů jezdí na traktorové sekačce. Snad to ustíhá před deštěm. Na černo s Karlíkem opravujeme polňačku a Zuzana třídí potraviny na všechna ta brigádová jídla. Ještě zavoněla káva a jdeme znova na to.
Stromy padají a my vždy utíkáme. „Hele někdo přichází“ říká Karlík. Už se zdravíme a klici a holky se pomalu připojují k práci. Toto se v průběhu čtyř hodin stále opakuje. Již je nás hodně, ale bohužel tma je již veliká a tak poslední strom necháváme na sobotu. Zuzana všem přidělila postel a patřičnou budovu.(tahle věta je celkem legrace, co?) a večer začíná. Přijela nám pomoci spousta lidí z Lečice a i z ostatních táborů. V tuto chvíli příběhu však ještě nevím, jak to bylo důležitý. Večer jede a kytary rozezněly údolí. Ještě zaznělo „ráno jdeme makat v devět“. Reklamace, povídání, zpěv a ejhle, ono je to pomalu za čtyři hodiny. „Rychle spát“.
Ráno se budíme do velké včerejší obavy, že bude pršet. Opravdu se to potvrdilo a kapky buší na naplněný srub, kde všichni snídají. Nechytáme paniku, pomalinku pokukujeme na mraky a čekáme. Vše se vyplatilo. Kapky slábnou a jdeme. Ještě však musíme okouknout ty ryby, které Cuba přivezl a parta vykladačů je oživovala. Nejsou vidět, že plavou břichem vzhůru a tak jásáme v úspěch jejich přežití.
Pily ohlušují údolí a vše spadlé odvětvujeme, porcujeme a odnášíme ke štípacímu zařízení. Jsme rozděleni na štípač, nosiče, ukladače dřeva a Seveřan se svou partou pálí větve na Orláku a uklízí les. Je to palba. Vše odsýpá, dokonce přestalo úplně pršet. Odpoledne vyjíždí sekačka a Johan to jistí křoviňákem. Štípačka jede na plno a všichni někam něco nosí a vozí a vykládají a nakládají. Den pomalu skončil a my si pochutnáváme na Lilčiným druhým jídlem. Rychle do vany. Z jídelny již jde starý, dávno zapomenutý hluk z Majkovi pračky. Cinkot skla mě láká do sálu. Udělalo se toho hodně a tak slavíme. Ještě rozdělení na zítřek. Ano! Sokýčkův příkop, lávka k Anča boudě, porazit poslední strom a z něj udělat zábradlí k můstku, opravit oktávku, posekat neposekanou trávu, vyrobit sedačky a lavičky ke kulatejm stolům, skládání a vození, vození a štípání, štípání a vození, vození, vození. Ano! Vlastně v této části se z praktikantů z Lečice stala družina Rohanských jezdců. Ti ukořistili tři kolečka a převáželi vše jenž bylo potřeba.
No nechci vás dál napínat. Seznam prací byl nekonečný. V tomto čase reportáže, je pondělí poledne a já hledím na vše poštípané, urovnané, opravené, vykopané, posekané, spálené, uvařené, umyté, vyčištěné
Je hotova opravdu strašná spousta práce. Když k tomu připočítám, že jsme vlastně dvě noci nespali, protože polovina Cubův reprák milovala a ta druhá nenáviděla, tak musím říci, že jsme dobrý.
Zvláštní dík patří všem návštěvám, jenž přijeli pomoci. A jako již tradičně navzdory předpovědím, děkuji tam nahoru, zase nás podrželi.
Márty
