Tato akce sice měla v podtextu „oslava 1.máje“, to však bylo klamné. „Né!“ oslava ale 1. máj. Je to velká shoda, každý si myslí, že právě 1. máj je důležitý svým svátkem, ale my ze Sedla jsme vše pochopili.
Je to právě Sjů, která se v tento den narodila a veškeré oslavy tohoto data patří právě jí. My jsme na rozdíl od okolního světa vše pochopili a již blahopřejeme. Zuzka dostává darem výuční list v oboru truhlář – podlážkář s podpisy zkušených mistrů. Dále dárkový certifikát „15 minut na bagru (to za potlesku veškerých přítomných ihned využila) a jako bonus nejvyššího jokera s možností vyhodit z napuštěné vany kohokoli a v jakýkoli čas. Přípitek, květina, polibky a oslava začala. „Ještě jednou přejeme vše nej.“
Ale teď pojďme k našemu příjezdu. Je čtvrtek večer. Je pod mrakem. Předpověď hlásí „za chvíli začne pršet“ Né! „Ještě né!“. V Mokru nemůžeme zajet dolů s mohutným nákladem dřeva a pražců. Modlí se snad všichni přítomní. Jsme v zatáčce a pohledem ostříže kontrolujeme stav vlhkosti příjezdové cesty. „Hele to by šlo!“ Ihned po modlitbě klesáme s nákladem dolů a jsme úspěšní. Ihned vše skládáme a ještě za soumraku vezeme naše vozy do bezpečí asfaltové cesty. Pomalu se rozhořívá polňačka a jak je naším zvykem „frky lítají vzduchem“. Zkoušíme Frantovu paměť cen všeho možného a jsme seznámeni s pracovním plánem druhého dne.
Po probuzení hledáme svou určenou partu a jdeme na to. Truhlárna vyrábí nové podlážky a předpodlážky a je postaven Woodstock. Další parta pod vedením Majka usazuje poslední pražce v rovinu a vše propojuje pochozím chodníkem. Skupina v kuchyni tvoří čistotu a pohodu snědeného. Makáme jak o život. „Oběd!“ mohutný hlas končí naše dění a naše setkání u koníkovského stolu (ruší) řinkot příborů. Výborné! Jdeme ale na to. Pokračujeme v pracech a skupina Majkl má již nařezáno. Jsou to právě dubové pražce, jenž nás snad přežijí coby chodníky. Vše usazujeme a kocháme se pohledem na krásnou cestu. Podlážky jsou svezeny a rovněž zdobí místa pro stany. Střihoruký Edward neustále seká celý prostor tábora a vyhrává. Slunce zhaslo a pračka probouzí unavené. Ano! Irská, smích a Mirda už hraje. Zpíváme, smějeme se. Kde jsou všichni? Ohlížím se a pozoruji pouze oslavenkyni se svou kamarádkou Simonou a zpívajícího Mirdu. Hele! On odešel i měsíc. Začíná svítat. Jdeme taky.
Po mikrospánku v polární noci zase stojíme u polňačky, pijeme ranní kávu a rozcházíme se po svých skupinách k práci. Již je utemován chodník ke dvěma věžím a jsou opraveny staré podlážky. Padlý strom za bažinou dal nové sezení okolo ohňů a kořen byl Seveřanem odstraněn z potoka. Po večeři na mne sahá Franta, známí tím, že předává sílu svým dotykem. Podlamují se mi v tu chvíli kolena a oči padají někam do hlubin. Sbírám veškeré zbytky energie a šplhám na půdu. Padám do spacáku a startuji svůj rekord za prožitá Sedla – 12 hodin spánku. Fanouši! Fanouši! O tomto večeru bohužel nedokáži nic napsat. Z mého sobeckého pohledu byl krásný.
Vstáváme do nedělního rána a dokončujeme začaté. Chodníky, přívodní hadice pro vodu, úklid celého tábořiště a jsou přidělány podkládky pro stany. Pomalu se znaveni škrábeme strání vzhůru a vracíme „paní Bábovce“ Jarče nádobí, v němž nám přinesla spousty pochutin a Sjů dárkovou krásnou roládu.
Loučíme se a víme, že za měsíc stavíme tábor. Stavíme přeci páté Sedlo. Já musím při tomto zamyšlení říci. „Ono se to opravdu povedlo. S tím táborem to byl přeci jen dobrý nápad“.
Děkuji všem a těším se na stavbu.
p.s. Johan s Karlíkem ještě na černo vykonali spoustu pokusů na svých vynálezech. Vše fungovalo. A už se těším na reportáže s názvem „Máte štěstí, že jdu zrovna kolem“
Ahoj Márty
