Johan a jeho vynálezy. Už jsem o tomto Johanovu plánu psal při reportáži o ,,Dřívkáči".
Nyní je asi polovina letního tábora a Johan nás neustále v bažině (místnost pro vedoucí) sekýruje a napomíná, ať mu nešlapeme na nějaký smotek papíru u jeho bedny.
K čemu to má? Co to zase bude? To jsou naše otázky, ale neptáme se nahlas. Určitě to přijde, ale kdy? Tábor plyne dál a my už na roli zapomínáme.
Najednou jde Johan s roztaženým slunečníkem uprostřed nástupiště. Tento pohled se na našem táboře dá přirovnat k něčemu, tak nepřirozenému, jako kdybychom viděli, jak uprostřed operačního sálu někdo začne rozdělávat na zemi oheň. Co bude?
Děti se začínají houfně shánět po nůžkách a já tuším, že je to tady. Výroba Slunečního vařiče. Johan přináší svou posvátnou roli, z které se vyklubala zrcadlová tapeta a děti podle formy začínají vystřihovat trojúhelníky, které záhy lepí na vnitřní stranu slunečníku.
Slunečník natočený vnitřkem na slunce vytváří parabolu a díky zrcadlům soustřeďuje paprsek z každé jeho části na jediné místo. Místo největšího žáru. A právě do toho místa se ukládá předmět, který se má uvařit nebo upéct a tak funguje Johanův sluneční vařič.
Tábor plyne dál a uprostřed louky je zapíchlý slunečník, chodím kolem. Něco mi tu nesedí. Co to asi je? Ano, slunečník. Ten se sem přeci nehodí.
Přicházím k zabodlému červenobílému, obrovskému deštníku a vyndavam ho ze země. Přenesu to jinam, ať je louka prázdná.
Nesu obrovský deštník dozadu, za boudu. Držím ho za jeho středovou tyč a paraple skláním do boční polohy. Přecházím po louce a najednou obrovská záře a horko. Co to je? Záhy chápu. Deštník jsem náhodně nasměroval na slunce a uprostřed hlavního ohniska jeho energie se ocitla moje hlava.
Tak tohle mu také fungovalo.
Zde je pár fotek (né, mé uvařené hlavy, ale z výroby)
